WASHINGTON – V roce 2009 se americký prezident Barack Obama zavázal, že bude usilovat o svět bez jaderných zbraní. Ačkoliv však o rok později splnil svůj slib, že dojedná s Ruskem Novou dohodu o snížení počtu strategických zbraní, od té doby nedošlo k žádnému pokroku. Aby se podařilo tento pat prolomit, musí se současný bilaterální rámec jednání, který od studené války zůstává prakticky beze změny, proměnit v trilaterální rámec zahrnující také Čínu.
Takový krok by samozřejmě jednání značně zkomplikoval. Koneckonců platí, že zatímco v případě Spojených států a Ruska si obě strany udělaly po desetiletích bilaterálního dialogu dobrou představu o strategických perspektivách svého protějšku – včetně témat, na nichž se neshodovaly –, čínské chápání strategické stability je neznámou. Trilaterální dialogy podpořené dovednou diplomacií USA by však zároveň mohly sloužit jako příležitost ke změně strategických vztahů mezi těmito zeměmi, které v současné době charakterizují rozpory a nedůvěra.
Rusko sice usiluje o podporu Číny ve své opozici vůči americkým systémům protiraketové obrany a vyzývá k zapojení všech jaderných států do budoucích rozhovorů o kontrole strategických zbraní, ale pak se odvolává na obavy z vojenské modernizace Číny, aby ospravedlnilo své odmítání jednat s NATO o snížení počtu taktických jaderných zbraní. Čína, která nikdy nepřijala právně závazná omezení svých jaderných zbraní ani jejich strategických nosičů, zase odmítá ruskou výzvu připojit se k jednáním – USA tento postoj podporují do doby, než se ruský a americký jaderný arzenál přiblíží velikostí arzenálu čínskému.
Američtí představitelé současně popírají, že programy protiraketové obrany jejich země jsou namířeny proti Rusku nebo Číně, avšak odmítají nabídnout právně závaznou záruku. A americké ministerstvo obrany vyvíjí rozsáhlý program konvenčních zbraní dlouhého doletu, na který Čína i Rusko poukazují, aby ospravedlnily své úsilí o posílení vlastních ofenzívních jaderných sil.
Ačkoliv multilaterální spolupráce v jaderných otázkách byla v některých případech efektivní, například při ratifikaci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, v jiných případech se ukázala jako neadekvátní, kupříkladu při uvolňování napětí s Íránem a Severní Koreou. Dokonce i když Čína, Rusko a USA sledují totožnou agendu, jejich odlišná diplomatická taktika často podkopává jejich schopnost dosahovat cílů.
Politika zmíněných tří zemí například nevědomky přispívá k tlakům na šíření zbraní v Asii a v Evropě. Záruky USA, že budou bránit Japonsko před jaderným útokem z Číny nebo ze Severní Koreje, hrály klíčovou roli při rozhodnutí Japonců neusilovat o vlastní jaderné zbraně. Navýšení počtu jaderných zbraní Čínou – a to i takové, které nepovede k paritě mezi USA a Čínou – by proto mohlo podkopat důvěryhodnost amerických závazků odstrašení a případně motivovat Japonsko k zahájení vlastního jaderného programu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Stejně tak se někteří novější členové NATO, z nichž mnozí pocházejí z bývalého sovětského bloku, obávají možnosti opětovného vyzbrojení Ruska. V důsledku toho se stavějí proti snaze snížit počet amerických jaderných zbraní v Evropě, jejichž přítomnost tvoří součást politiky „jaderného sdílení“ NATO.
Možná největší překážkou zahájení trilaterálního dialogu je čínský odpor vůči oficiálním dohodám o kontrole jaderných zbraní, který má kořeny ve vzpomínkách na iniciativy nešíření z dob studené války, jejichž cílem bylo mimo jiné zabránit Číně ve vývoji vlastního jaderného odstrašení. Od té doby trvají čínští představitelé na tom, že do americko-ruských rozhovorů o strategických zbraních nepatří, protože z hlediska jaderného arzenálu jsou oproti těmto dvěma zemím trpaslíkem.
V době, kdy USA a Rusko snižují počty svých jaderných zbraní, je však tato výmluva stále méně platná a sebevylučování Číny z jednání se stává stále významnější překážkou odzbrojení . Získání závazného slibu čínské vlády, že omezí vývoj svých jaderných zbraní, je klíčovou podmínkou ujištění USA i Ruska, že další omezení počtu strategických zbraní nepodkopá globální nebo regionální stabilitu.
K minimalizaci překážek trilaterální spolupráce by mohlo napomoci několik nedávných událostí. Nové vedení Číny je znovu o něco vzdálenější reflexivnímu odporu vůči jednáním o jaderných zbraních, jaký existoval v Maově éře, víra ruských představitelů v hospodářské a vojenské oživení jejich země ochabuje a oba státy jsou stále frustrovanější z absence pokroku v rozhovorech o jaderných zbraních se Severní Koreou a Íránem. Mnoho amerických voličů by navíc tváří v tvář vysokému schodku federálního rozpočtu uvítalo snížení výdajů na jaderné zbraně.
USA by měly této situace využít a podnítit Čínu k účasti na snaze o kontrolu strategických zbraní prostřednictvím páky v podobě ruských obav a zájmů. Čína by mohla být ochotna přistoupit na jednostranný, ale vymahatelný závazek, že nerozšíří svůj jaderný arzenál pod podmínkou, že Rusko a USA své arzenály dále zeštíhlí. Stanovení okolností, za nichž by mohlo k takovému kroku dojít – a podmínek, které by byly zapotřebí k jeho udržení –, je pro posílení snahy o jaderné odzbrojení klíčové.
V době, kdy je Rusko ostentativně na jedné lodi s USA, je na Americe, aby zahájila proměnu rámce jaderných vyjednávání – a to znamená přesvědčit Čínu, aby se jich účastnila také.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
WASHINGTON – V roce 2009 se americký prezident Barack Obama zavázal, že bude usilovat o svět bez jaderných zbraní. Ačkoliv však o rok později splnil svůj slib, že dojedná s Ruskem Novou dohodu o snížení počtu strategických zbraní, od té doby nedošlo k žádnému pokroku. Aby se podařilo tento pat prolomit, musí se současný bilaterální rámec jednání, který od studené války zůstává prakticky beze změny, proměnit v trilaterální rámec zahrnující také Čínu.
Takový krok by samozřejmě jednání značně zkomplikoval. Koneckonců platí, že zatímco v případě Spojených států a Ruska si obě strany udělaly po desetiletích bilaterálního dialogu dobrou představu o strategických perspektivách svého protějšku – včetně témat, na nichž se neshodovaly –, čínské chápání strategické stability je neznámou. Trilaterální dialogy podpořené dovednou diplomacií USA by však zároveň mohly sloužit jako příležitost ke změně strategických vztahů mezi těmito zeměmi, které v současné době charakterizují rozpory a nedůvěra.
Rusko sice usiluje o podporu Číny ve své opozici vůči americkým systémům protiraketové obrany a vyzývá k zapojení všech jaderných států do budoucích rozhovorů o kontrole strategických zbraní, ale pak se odvolává na obavy z vojenské modernizace Číny, aby ospravedlnilo své odmítání jednat s NATO o snížení počtu taktických jaderných zbraní. Čína, která nikdy nepřijala právně závazná omezení svých jaderných zbraní ani jejich strategických nosičů, zase odmítá ruskou výzvu připojit se k jednáním – USA tento postoj podporují do doby, než se ruský a americký jaderný arzenál přiblíží velikostí arzenálu čínskému.
Američtí představitelé současně popírají, že programy protiraketové obrany jejich země jsou namířeny proti Rusku nebo Číně, avšak odmítají nabídnout právně závaznou záruku. A americké ministerstvo obrany vyvíjí rozsáhlý program konvenčních zbraní dlouhého doletu, na který Čína i Rusko poukazují, aby ospravedlnily své úsilí o posílení vlastních ofenzívních jaderných sil.
Ačkoliv multilaterální spolupráce v jaderných otázkách byla v některých případech efektivní, například při ratifikaci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, v jiných případech se ukázala jako neadekvátní, kupříkladu při uvolňování napětí s Íránem a Severní Koreou. Dokonce i když Čína, Rusko a USA sledují totožnou agendu, jejich odlišná diplomatická taktika často podkopává jejich schopnost dosahovat cílů.
Politika zmíněných tří zemí například nevědomky přispívá k tlakům na šíření zbraní v Asii a v Evropě. Záruky USA, že budou bránit Japonsko před jaderným útokem z Číny nebo ze Severní Koreje, hrály klíčovou roli při rozhodnutí Japonců neusilovat o vlastní jaderné zbraně. Navýšení počtu jaderných zbraní Čínou – a to i takové, které nepovede k paritě mezi USA a Čínou – by proto mohlo podkopat důvěryhodnost amerických závazků odstrašení a případně motivovat Japonsko k zahájení vlastního jaderného programu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Stejně tak se někteří novější členové NATO, z nichž mnozí pocházejí z bývalého sovětského bloku, obávají možnosti opětovného vyzbrojení Ruska. V důsledku toho se stavějí proti snaze snížit počet amerických jaderných zbraní v Evropě, jejichž přítomnost tvoří součást politiky „jaderného sdílení“ NATO.
Možná největší překážkou zahájení trilaterálního dialogu je čínský odpor vůči oficiálním dohodám o kontrole jaderných zbraní, který má kořeny ve vzpomínkách na iniciativy nešíření z dob studené války, jejichž cílem bylo mimo jiné zabránit Číně ve vývoji vlastního jaderného odstrašení. Od té doby trvají čínští představitelé na tom, že do americko-ruských rozhovorů o strategických zbraních nepatří, protože z hlediska jaderného arzenálu jsou oproti těmto dvěma zemím trpaslíkem.
V době, kdy USA a Rusko snižují počty svých jaderných zbraní, je však tato výmluva stále méně platná a sebevylučování Číny z jednání se stává stále významnější překážkou odzbrojení . Získání závazného slibu čínské vlády, že omezí vývoj svých jaderných zbraní, je klíčovou podmínkou ujištění USA i Ruska, že další omezení počtu strategických zbraní nepodkopá globální nebo regionální stabilitu.
K minimalizaci překážek trilaterální spolupráce by mohlo napomoci několik nedávných událostí. Nové vedení Číny je znovu o něco vzdálenější reflexivnímu odporu vůči jednáním o jaderných zbraních, jaký existoval v Maově éře, víra ruských představitelů v hospodářské a vojenské oživení jejich země ochabuje a oba státy jsou stále frustrovanější z absence pokroku v rozhovorech o jaderných zbraních se Severní Koreou a Íránem. Mnoho amerických voličů by navíc tváří v tvář vysokému schodku federálního rozpočtu uvítalo snížení výdajů na jaderné zbraně.
USA by měly této situace využít a podnítit Čínu k účasti na snaze o kontrolu strategických zbraní prostřednictvím páky v podobě ruských obav a zájmů. Čína by mohla být ochotna přistoupit na jednostranný, ale vymahatelný závazek, že nerozšíří svůj jaderný arzenál pod podmínkou, že Rusko a USA své arzenály dále zeštíhlí. Stanovení okolností, za nichž by mohlo k takovému kroku dojít – a podmínek, které by byly zapotřebí k jeho udržení –, je pro posílení snahy o jaderné odzbrojení klíčové.
V době, kdy je Rusko ostentativně na jedné lodi s USA, je na Americe, aby zahájila proměnu rámce jaderných vyjednávání – a to znamená přesvědčit Čínu, aby se jich účastnila také.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.