NEW YORK – Je tomu už dávno, co ekonomové udělali konec s omylem, jehož se dopustil Adam Smith, když tvrdil, že výrobě by se v hospodářství země měla přiznávat nadřazenost. V druhé knize Bohatství národů Smith dokonce jako neproduktivní odsoudil pracovní výkony „kněží, právníků, lékařů, učenců všech druhů, herců, žertéřů, muzikantů, operních zpěváků, tanečníků atd.“ Možná že se sice se Smithem (a Shakespearem) shodneme na neužitečnosti právníků, ale rozhodně to neplatí pro Oliviera, Falstaffa ani Pavarottiho. Fixace na výrobní fetiš se však pravidelně vrací; nejčerstvěji se projevuje ve Spojených státech v návaznosti na nedávnou krizi.
Nicholas Kaldor, cambridgeský ekonom světové úrovně a vlivný poradce Labouristické strany, ve Velké Británii poloviny 60. let spustil poplach kolem „deindustrializace“. Tvrdil, že probíhající posun přidané hodnoty od výroby ke službám je škodlivý, protože výrobci jsou technologicky progresivní, kdežto služby nikoliv. Labouristického ministra financí Jamese Callaghana dokonce v roce 1966 přiměl k zavedení selektivní daně ze mzdy, která zaměstnání ve službách danila silněji než zaměstnání ve výrobních odvětvích – opatření však bylo roku 1973 staženo, když se zjistilo, že postihne turistický průmysl, který přinášel tolik potřebné valuty.
Kaldorova argumentace vycházela z mylného předpokladu, že služby jsou technologicky strnulé. Do tohoto názoru se nepochybně promítal neformální empirismus založený na rodinných krámcích a drobných poštovních úřadech, jež angličtí profesoři vídali, když si vyšli z oxbridgeských kolejí. Zjevně však míjel obrovské technické změny, které bleskově prostupovaly maloobchodní sektor a později komunikační průmysl, jenž brzy zrodil Fedex a další logistické společnosti, faxy, mobilní telefony a internet.
NEW YORK – Je tomu už dávno, co ekonomové udělali konec s omylem, jehož se dopustil Adam Smith, když tvrdil, že výrobě by se v hospodářství země měla přiznávat nadřazenost. V druhé knize Bohatství národů Smith dokonce jako neproduktivní odsoudil pracovní výkony „kněží, právníků, lékařů, učenců všech druhů, herců, žertéřů, muzikantů, operních zpěváků, tanečníků atd.“ Možná že se sice se Smithem (a Shakespearem) shodneme na neužitečnosti právníků, ale rozhodně to neplatí pro Oliviera, Falstaffa ani Pavarottiho. Fixace na výrobní fetiš se však pravidelně vrací; nejčerstvěji se projevuje ve Spojených státech v návaznosti na nedávnou krizi.
Nicholas Kaldor, cambridgeský ekonom světové úrovně a vlivný poradce Labouristické strany, ve Velké Británii poloviny 60. let spustil poplach kolem „deindustrializace“. Tvrdil, že probíhající posun přidané hodnoty od výroby ke službám je škodlivý, protože výrobci jsou technologicky progresivní, kdežto služby nikoliv. Labouristického ministra financí Jamese Callaghana dokonce v roce 1966 přiměl k zavedení selektivní daně ze mzdy, která zaměstnání ve službách danila silněji než zaměstnání ve výrobních odvětvích – opatření však bylo roku 1973 staženo, když se zjistilo, že postihne turistický průmysl, který přinášel tolik potřebné valuty.
Kaldorova argumentace vycházela z mylného předpokladu, že služby jsou technologicky strnulé. Do tohoto názoru se nepochybně promítal neformální empirismus založený na rodinných krámcích a drobných poštovních úřadech, jež angličtí profesoři vídali, když si vyšli z oxbridgeských kolejí. Zjevně však míjel obrovské technické změny, které bleskově prostupovaly maloobchodní sektor a později komunikační průmysl, jenž brzy zrodil Fedex a další logistické společnosti, faxy, mobilní telefony a internet.