NEW YORK – Je tomu už dávno, co ekonomové udělali konec s omylem, jehož se dopustil Adam Smith, když tvrdil, že výrobě by se v hospodářství země měla přiznávat nadřazenost. V druhé knize Bohatství národů Smith dokonce jako neproduktivní odsoudil pracovní výkony „kněží, právníků, lékařů, učenců všech druhů, herců, žertéřů, muzikantů, operních zpěváků, tanečníků atd.“ Možná že se sice se Smithem (a Shakespearem) shodneme na neužitečnosti právníků, ale rozhodně to neplatí pro Oliviera, Falstaffa ani Pavarottiho. Fixace na výrobní fetiš se však pravidelně vrací; nejčerstvěji se projevuje ve Spojených státech v návaznosti na nedávnou krizi.

Nicholas Kaldor, cambridgeský ekonom světové úrovně a vlivný poradce Labouristické strany, ve Velké Británii poloviny 60. let spustil poplach kolem „deindustrializace“. Tvrdil, že probíhající posun přidané hodnoty od výroby ke službám je škodlivý, protože výrobci jsou technologicky progresivní, kdežto služby nikoliv. Labouristického ministra financí Jamese Callaghana dokonce v roce 1966 přiměl k zavedení selektivní daně ze mzdy, která zaměstnání ve službách danila silněji než zaměstnání ve výrobních odvětvích – opatření však bylo roku 1973 staženo, když se zjistilo, že postihne turistický průmysl, který přinášel tolik potřebné valuty.

Kaldorova argumentace vycházela z mylného předpokladu, že služby jsou technologicky strnulé. Do tohoto názoru se nepochybně promítal neformální empirismus založený na rodinných krámcích a drobných poštovních úřadech, jež angličtí profesoři vídali, když si vyšli z oxbridgeských kolejí. Zjevně však míjel obrovské technické změny, které bleskově prostupovaly maloobchodní sektor a později komunikační průmysl, jenž brzy zrodil Fedex a další logistické společnosti, faxy, mobilní telefony a internet.

Pochybná představa, že bychom ekonomické aktivity měli rozlišovat podle jejich předpokládané inovační schopnosti, byla ovšem rozpracována ještě dál, na podporu tvrzení, že bychom měli zvýhodňovat polovodičové čipy před smaženými čipsy. Zatímco odmítnutí této premisy rozpoutalo politické vlnobití kolem Michaela Boskina, předsedy Rady ekonomických poradců prezidenta George H.W. Bushe, jistého reportéra daný předpoklad pobídl, aby si věc ověřil v praxi. Ukázalo se, že polovodiče se osazovaly na desky s tištěnými spoji bezduchým, primitivním způsobem, kdežto bramborové lupínky se vyráběly vysoce automatizovaným postupem (který vysvětluje, proč do sebe brambůrky Pringles tak dokonale zapadají).

Diskuse na téma „polovodičové čipy versus smažené čipsy“ zdůraznila ještě další téma. Mnozí zastánci polovodičů také předpokládali, že obor, v němž pracujete, určuje, zda ve svých životních postojích budete „mimo“ (producent brambůrků), anebo zběhlý modernista (výrobce polovodičových čipů).

Nazval jsem tento předpoklad kvazimarxistickým bludem. Marx zdůrazňoval rozhodující úlohu výrobních prostředků. Já jsem naopak prohlásil, že můžete vyrábět polovodičové čipy, směnit je za smažené čipsy a pak je chroupat při sledování televize a pomalu se měnit tupce. Na druhou stranu můžete vyrábět brambůrky, směnit je za polovodičové čipy, ty si osadit do počítače a stát se počítačovým mágem. Stručně řečeno, jak se vyprofiluje vaše osobnost a jak to ovlivní ekonomiku a společnost, nezávisí na tom, co vyrábíte, nýbrž co „konzumujete“.

Neobeznámeni s rozsáhlou debatou o „deindustrializaci“ ve Velké Británii 60. let, dva akademici z Kalifornské univerzity v Berkeley, Stephen Cohen a John Zysman, zahájili roku 1987 podobnou debatu v USA, když vydali knihu Manufacturing Matters (Záleží na výrobě), v níž tvrdili, že bez výrobních podniků není životaschopný sektor služeb udržitelný. Jde však o zavádějící tvrzení: můžete mít energický přepravní průmysl, který využívá kamionů, železnic a nákladních letadel, aby přesouval zemědělskou produkci jak vnitrostátně, tak mezistátně, jak už s úspěchem doložila Argentina před Perónem, Austrálie, Nový Zéland a moderní Chile.

Cohen a Zysman prohlásili, že výrobci mají ke službám vztah jako „práškovací letadlo k poli bavlny, výrobce kečupu k záhonu rajčat“ a že pokud „přesunete do zahraničí rajčatovou farmu…, zavřete nebo za hranice přesunete výrobnu kečupu… O tom není pochyb.“ Reagoval jsem takto: „Když jsem si pročítal hlubokomyslné prohlášení o rajčatové farmě a výrobně kečupu, jedl jsem svou oblíbenou značkovou marmeládu Crabtree ampamp; Evelyn. Vůbec mě nenapadlo, že si v Anglii pěstují své vlastní pomeranče.“

Zatímco tyto epizody byly odrazem akademické posedlosti průmyslovými výrobky, a tudíž zakrátko hynuly, o nejnovějším oživení „fetiše výroby“ v USA a Velké Británii totéž říct nelze. Nynější flirt s podporou výrobních podniků pramení ze současné krize, zejména ve finančním sektoru, a tak je pravděpodobné, že má lepší vyhlídky na přežití. Zaujetí tímto fetišem je obzvlášť rozbujelé v USA, kde demokraté zašli v kongresu tak daleko, že utvořili spojenectví s lobbisty výrobních podniků, aby schválili legislativu, která zajistí ochranu a dotace zacílené na zvýšení podílu průmyslových výrobků na HDP.

Kvůli nastalé finanční krizi řada politiků v jisté reminiscenci Adama Smithe přijala argument, že finanční služby jsou neproduktivní – ba dokonce kontraproduktivní – a je nezbytné je vládní intervencí redukovat. Z toho se dále vyvozuje, že je nezbytné rozšiřovat výrobu. To z toho ovšem neplyne. I kdybyste chtěli finanční služby redukovat, pořád byste se ještě mohli zaměřit na bezpočet nefinančních služeb.

Dieselové motory a turbiny nejsou jedinou alternativou; po ruce je řada služeb, například odborná léčba, ošetřovatelství a výuka. Argumenty pro posun k výrobě zůstávají nepodložené, protože je ničím podložit nelze.