Jmenování Bernarda Kouchnera francouzským ministrem zahraničí bylo ze strany francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho geniálním politickým tahem. Jakmile porazil svou socialistickou soupeřku Ségolène Royalovou, rozhodl se Sarkozy prohloubit krizi socialistů jmenováním několika politiků dlouho spjatých s levým středem do své vlády. Přesvědčil dvě ženy s přistěhovaleckými kořeny, Ramu Yadeovou a dobře známou feministickou aktivistku Fadelu Amaraovou, aby přijaly subkabinetní funkce, zatímco Kouchner je v několika posledních letech nejoblíbenější politickou osobností Francie.

Kouchnerova popularita je zvláštní. Přestože v politice působí už několik desítek let, od doby, kdy v kabinetu bývalého socialistického premiéra Lionela Jospina působil jako náměstek ministra zdravotnictví, nezastával žádný vládní post. Ať už to však bylo silou jeho intelektu a talentem, jak říká on a jeho stoupenci, anebo jeho geniální schopností sebeprezentace, jak tvrdí mnoho protivníků, každopádně se Kouchnerovi podařilo setrvat ve středu dění bez ohledu na to, kdo byl francouzským prezidentem či premiérem.

Čas ovšem pokročil. Kouchnerovi, jenž spoluzakládal humanitární organizaci Lékaři bez hranic, od níž se později odštěpil a založil druhou humanitární organizaci Lékaři světa, a který po válce NATO se Srbskem v roce 1999 spravoval Kosovo jako protektorát, je dnes 67 let. Realisticky viděno je Sarkozyho pozvánka pravděpodobně poslední šancí tohoto muže sehrát významnou politickou a mezinárodní roli.

Avšak roli jakého typu? Kouchner není autorem takzvaného „droit d’ingérence”, což lze do češtiny přeložit jako právo na intervenci. Tento titul náleží italskému právnímu teroristovi Mario Bettatimu. Kouchner je však jeho nejznámějším zastáncem. Již od 70. let tvrdí, že státy mají povinnost bránit diktátorským vládám v páchání nejhorších zlořádů vůči vlastnímu lidu. Kouchner sice nepopírá, že základem mezinárodní soustavy je suverenita státu, ale vždy trval na tom, že si ji vlády nemohou vykládat jako povolení zabíjet.

Jeho slova byla výmluvná a našla odezvu u lidí s vyvinutým svědomím po celé Evropě. Dalo by se tvrdit, že princip „droit d’ingérence” posloužil jako inspirace pro mnohé z takzvaných „humanitárních intervencí“ na Balkáně a v Africe v 90. letech. Kouchnerův postoj rovněž připravil půdu k tomu, aby Organizace spojených národů během působení generálního tajemníka Kofiho Annana přijala ještě intervenčnější doktrínu „zodpovědnosti chránit“ – výzvu k použití vnější vojenské síly za účelem zabránění genocidě nebo rozsáhlému porušování lidských práv.

Kouchner byl po celou svou kariéru zásadový. Podle jeho vize humanitární akce není pomoc sama o sobě cílem – dle tradičního názoru Mezinárodního červeného kříže humanitární organizace zmírňují nejhorší následky válek a přírodních katastrof –, nýbrž také prostředkem pro nápravu křivd. Tento rozdíl je zásadní.

Tam, kde Červený kříž trvá na názoru, který převzali i Kouchnerovi bývalí kolegové z organizace Lékaři bez hranic, že humanitární akce je životně důležitou, ale omezenou aktivitou, jež může být soudržná a účinná pouze v případě, že si je vědoma vlastních omezení, zastává Kouchner stanovisko, že humanitární akce může být pákou pro změnu světa. Cokoliv menšího je rezignací na morální povinnost.

To v praxi znamená, že zatímco Červený kříž a Lékaři bez hranic věří v neutralitu a zůstávají skeptičtí vůči motivům vnějších států, které by mohly intervenci uskutečnit, Kouchner zastává názor, že humanitární akce by měla být chápána jako součást toho, co kanadský spisovatel a politik Michael Ignatieff označuje za „revoluci zájmu“. Těžké porušování lidských práv, etnické čistky a genocida by již nebyly přípustné. A jakmile by k nim někde došlo, byly by ostatní státy připraveny zasáhnout a ukončit je – pokud možno mírovou cestou, ale v případě nutnosti i silou.

Často zamlčovaným důsledkem této doktríny je změna režimu. Právě po ní aktivisté Kouchnerova typu volali – ať už to byť i jen sami sobě přiznali, anebo ne – ve Rwandě a v Kosovu. Pravděpodobně to také vysvětluje, proč byl Kouchner jedním z mála významných francouzských politiků, kteří podpořili angloamerické sesazení Saddáma Husajna (Sarkozy nic takového neučinil). Po debaklu v Iráku leckoho překvapí, že muž, který má změnu režimu zakódovánu v DNA, může zastávat tak významnou funkci ve francouzské vládě.

Ponaučení z Iráku však možná bylo méně, než v kolik se jich dalo doufat. Sarkozymu je nutno spravedlivě přiznat, že ho ke Kouchnerovu jmenování vedla spíše snaha vyvést z rovnováhy své socialistické protivníky než princip „droit d’ingerence”. A Kouchner samotný k cynickému pobavení francouzského tisku radikálně ustoupil od svého volání po okamžitém zásahu na ochranu uprchlíků a vnitřních vystěhovalců v Dárfúru před dalšími masakry ze strany milicí Džandžavíd podporovaných súdánskou vládou. Takový byl aktivista Kouchner. Ministr zahraničí Kouchner svolává mezinárodní konference a hovoří o zakládání kontaktních skupin a potřebě uvážlivé akce.

To by však nemělo nikoho překvapovat. Navzdory některým horečnatějším prohlášením, které Kouchner a další bojovníci za lidská práva učinili, nejeví státy tendenci chovat se altruisticky a voliči si obvykle nepřejí, aby jejich synové a dcery zabíjeli a umírali v altruistických válkách. Kouchnerovo jmenování se tak pravděpodobně stane spíše dokladem toho, jak marnou nadějí idea humanitární intervence odjakživa byla.

To nemusí být na škodu. Kouchner vždy chtěl být ministrem. A humanitární skupiny se snad nyní budou moci vrátit ke své životně důležité činnosti, při níž však nebudou měnit svět.