Co znamenají vítězství dvou poměrně nezkušených outsiderů Baraka Obamy a Mika Huckabeeho v nominačních soubojích ve státě Iowa pro americkou zahraniční politiku obecně a atlantickou alianci zvlášť? Na základě hlasů vhozených zlomkem oprávněných voličů v malém státě je ještě příliš brzy předpovídat, kdo nakonec v nominačním procesu uspěje. Není však brzy klást si otázku, zda se bezmezně velkopanský a bezdůvodně odtažitý postoj Bushovy administrativy k evropským spojencům Ameriky od 20. ledna 2009 podstatně změní.

Komentátoři se zjevně shodují, že voliči, kteří se rozhodli pro Obamu a Huckabeeho, tak činili s pocitem, že odmítají status quo. Aby se oprostili od přehmatů minulosti, podle všeho hlasovali pro kandidáty, o kterých toho nejméně vědí. Jaké přesně status quo však podle svého názoru odmítali? Při bližším zkoumání působí „politika jako obvykle“, kterou zřejmě chtěli zavrhnout, mlhavě. Obama opakovaně spojuje Hillary Clintonovou, jejíž politický tým je osobně i ideologicky odhodlán vyrvat moc z rukou současných držitelů, se způsobem uvažování, který ve Washingtonu v letech 2001 až 2007 převládal. Ještě podivnější je, když bodrý a nevypočitatelný Huckabee tvrdí, že Mitt Romney, mormon a bývalý guvernér státu Massachusetts, představuje současnou mocenskou garnituru.

Abychom diskusi zaměřili úžeji, můžeme si položit následující otázku: obsahovalo status quo odmítnuté Obamovými a Huckabeeho voliči také zhoršení americko-evropských vztahů za vlády prezidenta George W. Bushe? Špinění „staré Evropy“ současnou administrativou koneckonců nebylo jen rétorickou poznámkou na okraj, nýbrž středobodem jejího bezohledného přístupu k zahraničním věcem. Proto by měl jakýkoliv seriózní rozchod s katastrofálním Bushovým odkazem začít opětovným promyšlením a opětovným vybudováním atlantické aliance. O tom, zda právě obnovený atlanticismus bude pro Obamu či Huckabeeho prioritou, však lze mimořádně vážně pochybovat.

Vztahy mezi USA a Evropou zůstaly v desítkách prezidentských debat konaných během uplynulých šesti měsíců prakticky beze zmínky. To není žádné překvapení. Kandidáti nemají důvod upírat pozornost na témata typu napjaté transatlantické aliance, která do povědomí průměrného voliče proniknou jen zřídkakdy, pokud vůbec. Obamova neschopnost svolat jedinou politickou schůzi senátního podvýboru pro Evropu, jemuž předsedá (a který mimo jiné dohlíží na americké vztahy s NATO a EU), měla mezi voliči absolutně nulovou odezvu. A pokud přijde toto téma na přetřes, pak se republikánští kandidáti zdají být vůči Evropě spíše otevřeně nepřátelští než uhlazeně lhostejní. Jejich protievropské horlení je sice zoufale neinformované, ale odráží kromě jiných faktorů také pohrdání sekularismem, typické pro jižanské bělošské evangelikány, a zvrácenou představu hlásanou některými význačnými republikánskými intelektuály zabývajícími se obranou, že dnešní Evropa může k americké bezpečnosti přispět jen málo nebo vůbec.

Proč má vlastně Evropa pro Spojené státy význam? Nabízí se pět důvodů.

Za prvé je Evropa ve válce s terorismem stejnou frontovou linií, jakou bývala v době studené války. Jak odhalil loňský nezdařený útok na deset letadel mířících z Londýna do USA, pravděpodobnost teroristického útoku na americké občany, vyvěrajícího z některé evropské země, zůstává vysoká. Amerika možná nepotřebuje francouzskou armádu, ale rozhodně potřebuje francouzské zpravodajské služby.

Za druhé jazykové schopnosti a kulturní znalosti Evropanů samy o sobě zaručují, že Evropa může nepostradatelným způsobem přispět k americké bezpečnosti. Šíření angličtiny jako světového jazyka má pro americkou národní bezpečnost ten paradoxní efekt, že zatímco Spojené státy jsou pro lidi z celého světa transparentní, pro Američany je zbytek světa stále neprůhlednější. Evropané mohou tento nedostatek vynahradit.

Za třetí, ponecháme-li stranou narcismus malých rozdílů a Bushovu válku, sdílejí Američané a Evropané způsob života i kulturní závazek k tolerantnímu individualismu, který ve stejné intenzitě, koncentraci a nezpochybňované dominanci ve většině ostatního světa nenajdeme. Evropané a Američané zároveň čelí mnoha totožným problémům v oblasti zahraniční politiky. Patří sem nejen terorismus, ale i politicky destabilizující imigrační tlaky vyvolané propastným rozdílem v bohatství mezi Severem a Jihem, expanze čínských pracovních sil s nízkou úrovní mezd, která ničí pracovní místa jinde, Putinova nevyzpytatelná ropná politika, šíření jaderných zbraní politicky nestabilními zeměmi, nakažlivé choroby, globální oteplování a tak dále. Z kulturního hlediska by bylo sebevražedné, kdyby Západ nespolupracoval na hledání způsobů, jak tyto nesmírně obtížné problémy zvládnout.

Za čtvrté je zde NATO, které může nejen poskytnout své důležité vojenské kapacity, a snížit tak tlak na americké síly v rozbouřeném světě, ale nabízí také mnohem uvěřitelnější nástroj seriózního zahraničně-politického multilateralismu než EU nebo OSN.

A za páté, což je možná nejdůležitější, nás elementární lidská psychologie učí, že jedinci vyhýbající se kontaktu s ostatními špatně chápou realitu. Ten, kdo není nikdy kritizován souputníky, jimž důvěřuje a s nimiž sdílí základní hodnotovou orientaci, se jen těžko udržuje v duševně vyrovnaném stavu. Totéž platí i o státech. Tím, co činí spojence nepostradatelnými pro efektivní národně-bezpečnostní politiku, je schopnost podobně smýšlejících států zajišťovat kontakt s realitou, bez něhož – jak jsme bohužel byli svědky – není omylná supervelmoc schopna udržovat v rychle se vyvíjejícím a zrádném mezinárodním terénu rovnováhu.

Protože 60% hlasů pro Huckabeeho pocházelo od iowských evangelikánů, stále se jeví jako pravděpodobné, že kandidátem Republikánské strany se nakonec stane Mitt Romney, John McCain nebo Rudi Giuliani. Všechni jsou silnými stoupenci Bushovy bojechtivé zahraniční politiky a všichni by vedli kampaň založenou na předpokladu, že pojem „strach“ má na americké voliče větší citový vliv než pojem „naděje“. Docela dobře mohou mít pravdu.

Obama je očividně nadaný politik, který by se v případě zvolení prezidentem pravděpodobně rozešel nebo se pokusil rozejít s některými zoufale zatvrzelými politickými liniemi své země, zejména ve vztahu k Izraeli. Jiní kandidáti, zejména Hillary Clintonová, by však s větší pravděpodobností uskutečňovali silně proatlantickou zahraniční politiku, přičemž by kladli důraz na obnovu amerického spojenectví s mimořádně prosperujícími zeměmi, které jsou nejlépe uzpůsobeny k tomu, aby pomohly USA čelit ohromujícímu ohrožení globální stability, jež před nimi leží.