PEKING – V předvečer čínského Nového roku překvapila Čínská lidová banka (PBC) trh oznámením – za poslední měsíc již druhým –, že zvýší poměr povinných bankovních rezerv o 50 základních bodů, čímž ho nastaví na 16,5%. Krátce předtím zasáhla čínská vláda s cílem zastavit nadměrné půjčky místním samosprávám (prostřednictvím místních investičních korporací) a ochladit horečnaté regionální trhy nemovitostí tím, že zvýšila podíl povinné zálohy u druhých kupců domů a kapitálovou přiměřenost u developerů.

Toto poslední kolo monetárního zpřísňování v Číně odráží rostoucí obavy úřadů o likviditu. V roce 2009 se peněžní nabídka M2 (klíčový ukazatel pro předpovídání inflace) zvýšil meziročně o 27% a objem úvěrů vzrostl o 34%. V lednu 2010 navzdory přísné „administrativní kontrole“ finančních úvěrových linek (PBC v podstatě uvalila na komerční banky úvěrový strop) rostly bankovní úvěry ročním tempem 29%, k čemuž je nutno připočíst již tak silnou expanzi ve stejném období předchozího roku. Inflace ve výši 1,5% je sice stále nízká, ale v posledních měsících stoupá. A také ceny nemovitostí ve většině velkých měst výrazně vzrostly.

Tyto faktory inspirovaly některé pozorovatele Číny k tomu, aby čínskou ekonomiku označili za bublinu, nebo dokonce aby pro rok 2010 přímo předpověděli tvrdé přistání. Takový závěr se však jeví jako přinejmenším předčasný.

Jistě, Čína má možná silnou tendenci vytvářet bubliny, a to částečně proto, že se lidé v rychle rostoucí ekonomice méně zdráhají podstupovat riziko. Třicet let stabilního růstu bez vážných krizí způsobilo, že si lidé méně uvědomují negativní důsledky přehřátí a bublin. Jsou tak sebejistí, že často obviňují vládu, že neumožnila ekonomice růst ještě rychleji.

Existuje také řada speciálních faktorů, které mohou způsobovat zranitelnost Číny vůči bublinám. Rozsáhlý státní sektor (jenž představuje více než 30% čínského HDP) obvykle příliš nedbá na ztráty kvůli měkkým rozpočtovým omezením, na jejichž základě funguje. Místní vlády jsou stejně bezstarostné a často své dluhy ani neobsluhují. Nejrůznější strukturální problémy – včetně velké a stále se zvyšující nerovnosti příjmů – navíc způsobují vážnou nerovnováhu ekonomiky.

Sklon k bublině se však nemusí stát realitou. Dobrou zprávou je, že čínští politici jsou ve střehu a připraveni zaměřit se na vznikající bubliny – někdy i pomocí nepopulárních zásahů, jako jsou nedávné kroky v měnové oblasti.

Ať už si člověk myslí o těchto opatřeních cokoliv, když se ekonomika přehřívá, je proticyklická politická akce téměř vždy lepší než nicnedělání. Některá politická opatření sice mohou být terčem kritiky, že jsou příliš „administrativní“ a neumožňují tržním silám hrát dostatečnou roli, ale možná je to jediný účinný způsob, jak se vypořádat s čínskými „administrativními celky“.

Nová politika by každopádně měla uklidnit ty, kdo se obávali, že ústřední čínská vláda bude pouze přihlížet nafukování bubliny nebo že postrádá dostatečně nezávislou makroekonomickou politiku potřebnou k tomu, aby mohla intervenovat. Důsledky prasknutí bublin v Japonsku v 80. letech a ve Spojených státech v loňském roce jsou přesvědčivým důvodem, proč čínská vláda zasáhla s takovým odhodláním, přičemž dědictví fungujícího centralizovaného systému může vysvětlovat, proč dokázala zasáhnout s takovou rozhodností. Moderní tržní ekonomika sice poskytuje zdravý rámec pro politické rozhodování – jak se čínští úředníci horlivě učí –, avšak idea plánované ekonomiky vznikla v devatenáctém století jako protiváha ortodoxního pojetí, která měla řešit tržní selhání.

Někteří lidé by byli raději, kdyby se Čína stala zcela volným trhem bez regulací a řízení, avšak nedávné krize každému připomněly, že fundamentalismus volného trhu má i své nevýhody. Nikdo zatím neprokázal schopnost eliminovat bubliny v ekonomikách umožňujících volné fungování trhů. Lze-li však výkyvy „vyžehlit“, jak to nazýval John Maynard Keynes, pak lze zlepšit i celkovou hospodářskou efektivitu.

Vládní investice, které představují významnou součást čínského protikrizového stimulačního balíku, by měly v tomto ohledu pomoci. Zhruba 80% celkového objemu investic jde do veřejné infrastruktury, jako je metro, železnice a městské projekty, které by se do značné míry měly pokládat za dlouhodobý veřejný statek. Jako takové totiž nebudou nafukovat bublinu tím, že povedou k okamžitému překročení průmyslové kapacity.

Zhruba 40% z celkového zvýšení bankovních úvěrů v roce 2009 navíc napomohlo k fiskální expanzi, poněvadž projekty byly zahájeny dříve, než byla v rozpočtu vyčleněna částka potřebná k jejich financování. Přehnané půjčování ze strany místních vlád sice představovalo riziko pro bankovní soustavu a ekonomiku jako celek, avšak vzhledem k současnému nízkému poměru veřejného dluhu k HDP Číny (který i po protikrizovém stimulu činí pouhých 24%) neznamenají nesplácené půjčky nebezpečný problém. Lze je totiž snadno absorbovat, pokud se roční růst HDP udrží na 8-9% a především pokud se nyní podaří udržet v rozumných mezích půjčky místních vlád.

A konečně i míra finančních investic s vypůjčenými penězi je ve srovnání s jinými zeměmi dosud velmi nízká. Využívání bankovních úvěrů ke spekulacím na trzích akcií a nemovitostí je stále převážně zakázáno. V těchto pravidlech mohou existovat mezery a zadní vrátka, ale zároveň v nich fungují pojistné mechanismy – a ty jsou střeženy přísněji než kdykoliv dříve.

Je tedy čínská bublina stále možná? Zřejmě ano. Prozatím se však neobjevila, a pokud se objeví, může se podařit udržet ji v rozumných mezích.