Parlamentní volby v Turecku se uskuteční v červenci, tedy čtyři měsíce před původně plánovaným termínem, čímž se země těsně vyhne ústavní krizi kolem volby příštího prezidenta. Zápas Turecka s politickou nestabilitou nicméně poškozuje jeho zahraniční politiku i mezinárodní postavení.

V ohnisku bouře stojí premiér Recep Tayyip Erdogan, šéf umírněně islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), a náčelník generálního štábu turecké armády Yasar Buyukanit, jenž se pokládá za strážce republikánské tradice založené Kemalem Atatürkem. Když Erdogan počátkem jara zvažoval, že se přesune z premiérského křesla do funkce prezidenta, armáda a sekulární politické strany daly najevo hlubokou nespokojenost. Generál Buyukanit v dubnu prohlásil, že nový prezident země musí být sekulární „nejen slovy, ale i podstatou“.

Protože jsem měl možnost se s Erdoganem několikrát setkat a hovořit s ním, pokládám ho za umírněného a rozumného člověka. AKP se navíc těší široké podpoře tureckých voličů a má za sebou obdivuhodnou bilanci v oblasti hospodářského růstu, zákonů na ochranu lidských práv a lepšího zacházení s kurdskou menšinou v Turecku. Ministr zahraničí a Erdoganův blízký spolupracovník v AKP Abdullah Gül naléhal, aby Turecko podalo přihlášku ke vstupu do Evropské unie. Když se tedy Erdogan rozhodl Güla jmenovat kandidátem AKP na úřad prezidenta, překvapila mě síla sekulární opozice.

Sekulární establishment argumentuje tím, že dosavadní umírněnost AKP je výsledkem kontrolních a vyvažovacích mechanismů vyplývajících z toho, že prezidentský úřad ovládají sekularisté. Pokud by podle nich AKP ovládla prezidentskou funkci, nemusela by již uskutečňovat umírněnou politiku. Sekularisté přitom s obavami poukazují na další členy AKP, jako je předseda parlamentu Bülent Arinc, kteří prosluli výrazným náboženským a sociálním konzervatismem.

Když se turecký parlament 27. dubna pokusil zvolit prezidenta, nezískal Gül v první volbě dostatek hlasů. Hlavní opoziční strana tvrdila, že hlasování bylo neplatné, a generální štáb vydal prohlášení, podle něhož „s obavami sleduje situaci“. V Istanbulu se konaly masové veřejné demonstrace na podporu kemalistické sekulární tradice Turecka. Spor se dostal až před turecký Nejvyšší soud, který parlamentní hlasování anuloval, čímž v podstatě zablokoval Gülovu kandidaturu. To vyústilo až v Erdoganovo rozhodnutí vypsat předčasné volby.

Tyto události byly ve Washingtonu a Bruselu bedlivě sledovány. Spojené státy naléhaly na EU, aby podpořila tureckou žádost o přijetí, avšak členství Turecka v unii je již v několika zemích EU kontroverzním tématem. Jde o odraz obav z muslimské kultury a velkého počtu obyvatel Turecka, ale také pocitu, že jakékoliv další rozšíření pouze rozředí evropský projekt.

Odpůrci turecké snahy o vstup do EU využili posledních událostí k tvrzení, že země nesplňuje demokratická měřítka nezbytná pro plné členství. Poukazují na skutečnost, že turecká armáda od roku 1960 vystrnadila čtyři řádně zvolené vlády a nadále hraje nepřiměřeně velkou roli v turecké politice. Díky rozhodnutí Nejvyššího soudu i skutečnosti, že se politici obrátili na voliče, se sice turecká demokracie prozatím vyhnula smrtící kulce, avšak jednání o vstupu Turecka do EU se dále zpomalila.

To je nešťastné pro Turecko i pro Evropu. Zpomalení vyjednávání o vstupu totiž znamená, že turečtí politici budou mít menší motivaci pokračovat v reformách nezbytných pro členství. Turecko trpí národnostní citlivostí a extremistické skupiny již zorganizovaly několik nešťastných incidentů včetně útoků na menšiny a terorizování kulturních osobností, jako je nositel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk. Odvrátí-li se Turecko od Evropy, pak to značně podkope tvrzení EU, že ve světové politice úspěšně uplatňuje „měkkou sílu“.

V obecnějším měřítku není Turecko pouze významným členem NATO, který má vliv na Balkáně i na Blízkém východě, ale tato země hraje životně důležitou roli také v širším světě. Jedna z klíčových otázek politiky jednadvacátého století bude znít, jak se svět vyrovná se vzestupem politického islámu. Pro radikální islamisty (a některé lidi na Západě) připravuje vzestup islámu půdu pro „střet civilizací“, který vítají jako polarizující nástroj, jenž jim umožní čerpat z mnohem vydatnějšího hlavního proudu muslimů.

Turecko však má potenciál odhalit povrchnost takového scénáře tím, že demonstruje slučitelnost liberální demokracie a islámu. Bohužel se zdá, že tato okolnost unikla neokonzervativcům v Bushově administrativě, podle nichž měla být signálem k demokratizační vlně, jež přetvoří Blízký východ, invaze do Iráku a jeho osvobození od Saddáma Husajna. Místo toho však vytvořili „volbokracii“, která vzhledem k absenci liberálních institucí pouze nahradila tyranii sunnitské menšiny tyranií šíitské většiny a náboženskou sektářskou občanskou válkou.

Invaze do Iráku samozřejmě poškodila také Turecko – jednak hospodářsky a jednak tím, že posílila základnu kurdské teroristické organizace PKK operující ze severního Iráku. Výsledkem byl dramatický vzestup antiamerikanismu v turecké politice. Kdyby byli neokonzervativci raději zaměřili pozornost na upevnění měkké síly Turecka, mohli pro prosazení demokracie na Blízkém východě učinit daleko více.