Parlamentní volby v Turecku se uskuteční v červenci, tedy čtyři měsíce před původně plánovaným termínem, čímž se země těsně vyhne ústavní krizi kolem volby příštího prezidenta. Zápas Turecka s politickou nestabilitou nicméně poškozuje jeho zahraniční politiku i mezinárodní postavení.
V ohnisku bouře stojí premiér Recep Tayyip Erdogan, šéf umírněně islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), a náčelník generálního štábu turecké armády Yasar Buyukanit, jenž se pokládá za strážce republikánské tradice založené Kemalem Atatürkem. Když Erdogan počátkem jara zvažoval, že se přesune z premiérského křesla do funkce prezidenta, armáda a sekulární politické strany daly najevo hlubokou nespokojenost. Generál Buyukanit v dubnu prohlásil, že nový prezident země musí být sekulární „nejen slovy, ale i podstatou“.
Protože jsem měl možnost se s Erdoganem několikrát setkat a hovořit s ním, pokládám ho za umírněného a rozumného člověka. AKP se navíc těší široké podpoře tureckých voličů a má za sebou obdivuhodnou bilanci v oblasti hospodářského růstu, zákonů na ochranu lidských práv a lepšího zacházení s kurdskou menšinou v Turecku. Ministr zahraničí a Erdoganův blízký spolupracovník v AKP Abdullah Gül naléhal, aby Turecko podalo přihlášku ke vstupu do Evropské unie. Když se tedy Erdogan rozhodl Güla jmenovat kandidátem AKP na úřad prezidenta, překvapila mě síla sekulární opozice.
Parlamentní volby v Turecku se uskuteční v červenci, tedy čtyři měsíce před původně plánovaným termínem, čímž se země těsně vyhne ústavní krizi kolem volby příštího prezidenta. Zápas Turecka s politickou nestabilitou nicméně poškozuje jeho zahraniční politiku i mezinárodní postavení.
V ohnisku bouře stojí premiér Recep Tayyip Erdogan, šéf umírněně islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), a náčelník generálního štábu turecké armády Yasar Buyukanit, jenž se pokládá za strážce republikánské tradice založené Kemalem Atatürkem. Když Erdogan počátkem jara zvažoval, že se přesune z premiérského křesla do funkce prezidenta, armáda a sekulární politické strany daly najevo hlubokou nespokojenost. Generál Buyukanit v dubnu prohlásil, že nový prezident země musí být sekulární „nejen slovy, ale i podstatou“.
Protože jsem měl možnost se s Erdoganem několikrát setkat a hovořit s ním, pokládám ho za umírněného a rozumného člověka. AKP se navíc těší široké podpoře tureckých voličů a má za sebou obdivuhodnou bilanci v oblasti hospodářského růstu, zákonů na ochranu lidských práv a lepšího zacházení s kurdskou menšinou v Turecku. Ministr zahraničí a Erdoganův blízký spolupracovník v AKP Abdullah Gül naléhal, aby Turecko podalo přihlášku ke vstupu do Evropské unie. Když se tedy Erdogan rozhodl Güla jmenovat kandidátem AKP na úřad prezidenta, překvapila mě síla sekulární opozice.