Pokud na setkání skupiny G8 ve Skotsku seděl za stolem americký prezident Bush, měli „mediální mágové“, kteří všechny jeho činy lakují vítězným lakem, jen málo práce se snižováním očekávání týkajících se výsledků schůzky. Jakákoliv dohoda by byla velkým úspěchem. Odepsání multilaterálního dluhu nejchudších zemí světa – díky britskému vedení – je nicméně obzvláště vítané.

Dohoda skupiny G8 o odpuštění dluhů je významnou událostí, ale neměli bychom se nechat zmást zdánlivou šlechetností tohoto gesta: velká část dluhů by tak jako tak nebyla splacena. Odpuštění by mělo být rozsáhlejší – zahrnovat více zemí a více dluhů (včetně dluhů bilaterálních). Zároveň by však odepsání dluhů mělo být pokládáno za pouhý začátek. Jak zdůraznila sama Británie, rozvojové země potřebují větší pomoc a spravedlivější režim mezinárodního obchodu.

Mezinárodní měnový fond se – možná nikoliv překvapivě – pokusil zchladit mezinárodní nadšení pro štědrost. Varoval, že podle nových studií nevede pomoc obecně k rychlejšímu růstu.

Tím se ulevilo Bushově administrativě, která tvrdí, že již darovala tolik, kolik umožňují její „rozpočtové procesy“. Nejbohatší země světa, jež rozmařile věnovala svým nejbohatším občanům sérii daňových škrtů v objemu stamiliard dolarů, nyní tvrdí, že si jednoduše nemůže dovolit utrácet mnohem více za pomoc.

Dokonce i po zvýšení každoroční pomoci, které v roce 2002 na konferenci OSN v mexickém Monterrey přislíbil prezident Bush, Spojené státy stále darují méně než čtvrtinu svého závazku ve výši 0,7% HDP. Mezinárodní měnový fond nyní nabízí následující ujištění: „Možná jste lakotní, možná neplníte vlastní závazky, ale ty peníze by nejspíš stejně mnoho nezměnily.“

Ne všechny peníze určené na zahraniční pomoc jsou samozřejmě vynakládány dobře. Totéž však platí i o penězích vynakládaných řekněme na národní obranu. I kdyby Američany nepodváděli dodavatelé ministerstva obrany jako firma Halliburton, je zřejmé, že peníze vynaložené na Irák nezajistily na Blízkém východě slibovaný mír a bezpečnost. Nikdo však netvrdí, že by USA měly seškrtat výdaje na obranu.

Cílem by mělo být zlepšení efektivity vlády a zajištění, že za vynaložené peníze získáme maximální hodnotu. V tomto ohledu došlo v posledních letech k výraznému zlepšení. Světová banka například přiděluje více peněz zemím, u nichž má doloženo, že je v minulosti vynakládaly správně. Současně zkoumá nové způsoby „doručování“ pomoci a tam, kde se to jeví jako efektivnější, někdy využívá státní a místní vlády.

Podobně i takzvané „sociální fondy“, v jejichž rámci jednotlivé komunity koncipují projekty a soupeří o peníze, zvýšily míru účasti a „vlastnictví“ rozvojových projektů. V jedné vesnici byl vybudován most spojující dvě osady rozdělené během období dešťů.

I takto jednoduchý projekt může pro život komunity znamenat obrovskou změnu. Děti, které žijí na jednom břehu řeky, nyní například mohou chodit do školy stojící na opačném břehu také během období dešťů. Podobně i koncept mikroúvěrů v rozvojovém světě poskytl chudým lidem finance na rozšíření svého podniku, a to za vskutku působivých splátkových podmínek.

MMF varuje před problémem „holandské nemoci“, kdy příliv zahraniční měny vyžene směnný kurz místní měny vzhůru, takže je pak obtížné vytvářet pracovní místa ve vývozním sektoru nebo je chránit před vpádem levnějších zahraničních dovozů. V tom má MMF částečně pravdu. Země se musí spoléhat samy na sebe a mobilizovat domácí zdroje (třebaže obvyklé naléhání MMF na přísnou monetární a fiskální politiku často tuto mobilizaci ztěžuje). Zároveň však zde přetrvává enormní potřeba dováženého zboží – léků za účelem podpory zdraví, technologií za účelem snížení znalostní propasti mezi rozvojovými zeměmi a zbytkem světa a strojů za účelem zvýšení produktivity.

Statistickým studiím MMF zabývajícím se dopady zahraniční pomoci na růst by se podle mého názoru rozhodně neměla přikládat nikterak velká váha – částečně i proto, že výsledky nepůsobí příliš přesvědčivě. Jiné studie s lehce odlišnými datovými soubory pro jiné země a s uplatněním jiných metod a jiných let totiž vedou k výrazně jiným výsledkům. Jedna předchozí série studií například ukázala, že pomoc má význam v zemích s dobrou vládou a zdravou makroekonomickou politikou.

A co je neméně důležité: značná část zahraniční pomoci byla v minulosti poskytnuta nikoliv za účelem podpory rozvoje, nýbrž ve snaze koupit si něčí přátelství, obzvláště během studené války. Když Západ věnoval peníze Mobutuovi, věděl, že tyto prostředky poputují na účty ve švýcarských bankách, místo aby z nich měli prospěch občané Zairu (dnešní Demokratické republiky Kongo). Peníze pak zafungovaly přesně tak, jak bylo zamýšleno – nikoliv aby podpořily rozvoj, nýbrž aby udržely Zair na straně Západu.

Mobutuova bezbřehá zkorumpovanost nás samozřejmě nutí stavět se k zahraniční pomoci uvážlivěji, a to jak co do způsobu vynakládání peněz, tak i co do otázky, kdo ponese zodpovědnost za „doručení“ pomoci. Některé vlády prokázaly pro správné nakládání s prostředky větší schopnosti než jiné. V zemích s neuspokojivou vládou často existují alternativní způsoby, jak pomoc poskytnout, mezi něž patří i nevládní organizace.

Celosvětová podpora snaze „učinit chudobu minulostí“ ukazuje, že otázka chudoby ve třetím světě konečně udeřila na citlivou strunu. Odpuštění dluhů je dobrý začátek. Nic většího to však není.