CAMBRIDGE – Egyptskou otázkou dne je, zda země vytvoří otevřený, demokratický politický systém, anebo znovu sklouzne k určité formě autokracie, ať už nové či staré. Neméně důležitou otázkou – v prvé řadě pro Egypťany, ale i pro další rozvojové země (a rozvojové experty) – jsou ale i hospodářské dopady tamní revoluce.

K významným bodům agendy mezinárodních rozvojových organizací, například Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, už čtvrtstoletí patří posilování finančních trhů rozvojových států. Zdatnější finanční trhy umí přesouvat úspory tam, kde dokážou udělat nejvíc pro uspíšení hospodářského růstu. Právě tato schopnost se pokládá za jeden z několika nutných předpokladů hospodářského rozvoje. Zajištění funkčnosti finančnictví by mělo významně rozhýbat hospodářský rozvoj.

Hospodářští historici poukazují na to, že finanční revoluce připravily půdu pro mohutný hospodářský rozvoj v Anglii (v sedmnáctém a osmnáctém století, po Slavné revoluci), ve Spojených státech (když Alexander Hamilton v roce 1790 vytvořil stěžejní struktury finančnictví v převážně zemědělské zemi) a v Japonsku (po restauraci Meidži).

Světová banka, MMF a desítky akademiků už dlouho pilně studují, co přináší růst finančních trhů a co je brzdí. Mnozí se zaměřují na kvalitu institucí, jako jsou soudy a daňové orgány. Jiní zdůrazňují kvalitu obchodního práva. Ještě jiní se zabývají politikami, třeba obchodní otevřeností či daňovým zatížením. Všichni opěvují vlastnická práva.

Když se však podíváme na to, co se v rozvojových zemích ve skutečnosti děje, tato ponaučení nás zklamou. Přestože si některé země daly do pořádku systémy soudů, optimalizovaly daňovou správu a začaly potírat korupci, vliv na finanční trhy byl nevyrovnaný.

Ještě horší pro některé teorie o tom, co vede k rozkvětu finančních trhů, jsou příklady USA, Velké Británie a Japonska. Finanční trhy udělaly velký skok vpřed ve Velké Británii osmnáctého století a v Japonsku a USA devatenáctého století – v dobách, kdy klíčové instituce jako obchodní právo a soudní systém byly na žalostně nízké úrovni.

Americké soudy byly v devatenáctém století zřetelně zkorumpované, občas nekompetentní a často bezvýznamné, přesto trhy s akciemi a dluhopisy rostly, vznikly firmy pokrývající celý kontinent a získaly financování potřebné k provozu, expanzi a zprůmyslnění americké ekonomiky. Stěžejní instituce právní ochrany zahraničních financí, federální zákony o cenných papírech, začaly platit až ve 30. letech 20. století – desítky let poté, co se finanční trhy USA rozrostly tak, že dokázaly financovat hospodářský vzestup Ameriky.

Británie a Japonsko podle všeho prošly toutéž sousledností: nejprve finančnictví, ochranné instituce později. Japonsko nemělo žádné obchodní právo, dokud se na konci devatenáctého století nezačalo rozvíjet komplexní obchodní finančnictví. Jde ovšem o opačné pořadí, než by snad člověk očekával: teprve poté, co se finanční trhy rozvinuly, naléhali ti, kdo v nich měli jistou účast, na lepší legislativu na ochranu investorů.

V Británii, Japonsku a USA tudíž dřív, než začaly fungovat finanční trhy, muselo působit něco podstatnějšího. Musí existovat něco jiného, co ovlivňuje, které země pravděpodobně budou mít výkonné finančnictví, které ne a kdy k tomu všemu dojde.

Toto „něco“ se teď obvykle jeví jako základní politická stabilita, ideálně demokratického typu. Ve stabilním politickém prostředí se mohou rozvinout neformální mechanismy – například reputace co do spolehlivosti, obchodní sdružení a akciové burzy – a napomáhat finančnímu obchodování. Investoři a obchodníci se neobávají, že by vládu mohl převzít nový režim a zneplatnit buď všechny jejich investice, anebo jejich přílišnou většinu, což by jim způsobilo ztráty.

Údaje spojující demokratickou politickou nestabilitu a finanční zaostalost v moderní době, jež s Jordanem Siegelem z fakulty obchodu Harvardské univerzity analyzujeme v článku chystaném ke zveřejnění, neomylně dokládají, že nestabilita zřetelně předpovídá neschopnost vytvořit finanční trhy. Demokratická politická stabilita je nejvýznamnější předzvěstí finančního rozvoje.

Za tímto zjištěním je hluboká logika. I když jsou všechna pravidla pro finančnictví nastavena správně, málokdo se rozloučí se svými penězi, pokud se obává, že by během trvání jeho investice mohla nastat nepříznivá změna režimu.

Ještě důležitější je, že chmurná stabilita, jakou jsme sledovali v Egyptě Husního Mubáraka, ke skutečnému rozvoji finančnictví často nestačí. Autoritářské režimy, zejména režimy s výraznou nerovností příjmů a bohatství, už ze své podstaty plodí riziko svévole, nepředvídatelnosti a nestability. Ony samy jsou svévolné. A všichni vědí, že pod momentální stabilitou číhají výbušné síly, které mohou režim změnit a obří investice znehodnotit. Poněvadž finančníci a střadatelé mají omezenou důvěru v budoucnost, tyto režimy nedokážou snadno vytvořit a uchovat pevné základy finančního rozvoje.

Naproti tomu v dlouhodobém výhledu vlastnická práva obvykle nejlépe chrání demokratické režimy s široce rozloženým vlastnictvím majetku, protože ochranu majetku žádá dostatečný počet příslušníků politické obce.

Ano, u finančnictví jde o pravidla hry. Avšak ještě důležitější je, že politická obec má trvalý, stabilní zájem zachovávat platnost těchto pravidel a nechat je pracovat ve prospěch růstu finančnictví a hospodářství.

Co z toho tedy plyne pro Egypt? Egyptská revoluce je prozatím politická, nikoli ekonomická. Přesto platí, že pokud vyústí v otevřenější, demokratický politický systém zaměřený na střední třídu, v němž jsou lidé přesvědčeni, že mají zájem na kontinuitě vlády, ekonomické přínosy pro Egypťany by mohly být veliké. S větší pravděpodobností budou prosperovat finanční trhy a pak přijde svižnější a spravedlivější rozvoj.