Počátkem léta, kdy „bílé noci“ zalévají carské paláce a široké třídy světlem, je St. Petersburg nádherné místo. Není tedy divu, že ruský prezident Vladimir Putin rád klade své rodné město na odiv.

Před třemi lety během 300. výročí založení tohoto carského hlavního města zde Putin hostil přibližně 40 hlav států, od George W. Bushe a Gerharda Schrödera až po běloruského diktátora Alexandra Lukašenka a turkménského prezidenta Saparmyrata Nijazova, který se stylizuje do role „Turkmenbašiho“ neboli otce všech Turkmenů. Bojovníci za lidská práva tehdy zpochybňovali, zda je moudré hlásit se k vedoucímu představiteli stále autoritářštějšího Ruska. Přesto se Putinovi podařilo oslavit svou spolupráci s Evropou při odporu proti válce v Iráku, přimět USA, aby to překously, a současně se před místními přisluhovači ukázat jako uznávaný světový vůdce.

Letos v létě možná St. Petersburg (který místní vtipálkové přejmenovali na „St. Putinsburg”) zažije obdobné představení: Rusko bude poprvé předsedat summitu skupiny G8, a to navzdory rostoucímu autoritářství, pokračující krvavé válce v Čečensku a nejnověji i podpoře íránského jaderného programu.

Bush rostoucí kritiku odráží a odmítá výzvy, aby summit bojkotoval. „Potřebuji být v pozici, kdy se s ním [s Putinem] můžu posadit a velmi otevřeně si s ním promluvit o našich obavách,“ uvedl americký prezident koncem března ve washingtonském sídle organizace Freedom House.

Mýlí se snad Bush? Otázka, zda se setkávat se zavrženíhodnými, ale mocnými lidmi, provází diplomacii již od jejích počátků a o obou možných odpovědích se donekonečna – a bez jednoznačného závěru – diskutuje. Nejlepší tak pravděpodobně bude posuzovat podstatu každého případu samostatně a řídit se přitom precedenty a širšími cíli.

Skupina, která je známá pod názvem G8, vznikla v roce 1975 jako neformální sdružení Spojených států, evropské „velké čtyřky“ – Velké Británie, Francie, Německa a Itálie – a Japonska, přičemž Kanada byla přizvána až o něco později. V roce 1998 se skupina z politických, nikoliv ekonomických důvodů rozšířila i o Rusko. Jistou roli zde sehrál nešťastný status Ruska jako bývalé supervelmoci, která směřuje k demokratizaci, ale stále je potenciálně nebezpečná, a také její obrovské energetické zásoby – což je rovněž důvod, proč ke vstupu nikdy nebyla přizvána Čína, která je ekonomicky nesrovnatelně silnější, ale politicky nepřijatelná. Skupina G8 tak má sice sdružovat největší ekonomiky světa, ale přitom do ní patří země, jejíž hospodářství se velikostí rovná ekonomice Holandska, i když se její zástupci stále nesmějí účastnit rokování ministrů financí ostatních členských zemí.

Při zpětném pohledu by mělo být členství Ruska pravděpodobně pokládáno za chybu. Rusko se sice za Putina stabilizovalo, ale současně se stalo výrazně méně demokratickým. Jeho ekonomika zaznamenává strmý růst díky vývozu ropy a plynu, nikoliv díky zdravému rozvoji trhu. Stát stále kontroluje ekonomiku podle toho, jak uzná za vhodné, což přesvědčivě dokládá faktické opětovné znárodnění Jukosu.

Na druhé straně Kreml upustil od mezinárodního avanturismu a dosti důsledně podporoval USA ve „válce proti terorismu“. Vzhledem k rostoucí závislosti evropských ekonomik na ruské ropě a plynu – a americké armády ve střední Asii na ruském souhlasu – se stala změna rozhodnutí přijmout Rusko do skupiny G8 politicky nemyslitelnou. Summit v roce 2003 toto privilegované postavení Ruska potvrdil. Zopakování obdobného postoje letos v létě by je učinilo téměř neotřesitelným.

Prokázalo se někdy, že snaha „otevřeně si promluvit o našich obavách“, což je ospravedlňující výraz pro bratříčkování se s lidmi podobnými Putinovi, přináší výsledky? Zřejmě nikoliv. Ačkoliv však Rusko od Putinova nástupu k moci v roce 2000 upadá, politika země by možná byla ještě horší, pokud by byl Putin ostrakizován. Americký bojkot nadcházejícího summitu by byl každopádně ruským vítězstvím, protože by uvrhl Západ do zmatku.

Je však zapotřebí, aby tolerance ze strany Západu měla nějaké hranice, obzvláště ve vztahu k agendě summitu, která obsahuje témata jako energetická bezpečnost, boj s nemocemi, podpora vzdělání, protiterorismus a nešíření zbraní. Je Rusko v těchto oblastech důvěryhodným partnerem?

Ve skutečnosti je Rusko hlavním strůjcem energetické nebezpečnosti v Evropě. Jeho vydírání Ukrajiny v otázce dodávek plynu vyděsilo celý kontinent a jeho nový ropovod přes Baltské moře do Německa vyprovokoval rozhořčený křik Polska a pobaltských zemí, které mají zlost, že přijdou o ekonomické a politické dividendy, jež jim plynou z trasy vedoucí po souši. Tyto státy se rovněž obávají, že Rusko proti nim v budoucnu nasadí energetické páky, jakmile nový ropovod Kremlu umožní, aby to učinil bez následků pro západní Evropu.

To však na německé partnery těchto zemí z EU učinilo jen pramalý dojem – což těžko někoho překvapí, když v čele konsorcia, které bude ropovod stavět, stojí Schröder. Jak v roce 1981 uvedl tehdejší francouzský premiér Pierre Mauroy, když kvůli vyhlášení výjimečného stavu v Polsku odmítl zrušit smlouvu o dodávkách plynu ze SSSR: „Mělo by se pak utrpení francouzského lidu zbaveného plynu přičíst k utrpení polského lidu zbaveného svobody?“ Staré návyky se mění jen těžko.

Rovněž v dalších jednacích bodech nadcházejícího summitu je bilance Ruska podobně tristní. Rusko figuruje na prvním místě žebříčku šíření preventabilních nemocí – nejen HIV, ale i tuberkulózy, na niž pouze vloni zemřelo 32 000 lidí – a úroveň jeho školství ostře klesá. Pokud jde o terorismus, stalo se Rusko první zemí, která po palestinských volbách pozvala oficiální delegaci Hamasu, a navíc tato země nadále drtí čečenský teror a odpor metodami, které by vedly k jejímu postavení před mezinárodní tribunál, kdyby ovšem nebyla členem Rady bezpečnosti OSN. A co se týče otázky nešíření zbraní, stačí se zeptat ajatolláhů v Teheránu.

Putinovo Rusko není vhodným místem k uspořádání summitu demokratických vůdců, zvláště když poslední summit přinesl tak chabé výsledky. Ani agenda summitu neospravedlňuje jeho konání na tomto místě. Putinova politika by sice mohla být ještě mnohem horší – je legitimní přiznat mu zásluhy tam, kde mu náležejí –, avšak Rusku by nemělo být umožněno, aby chápalo Západ jako předem jistého spojence. Rozchodem s Ruskem a konfrontací s ním by nikdo nic nezískal, ale jinak není důvod nereagovat na reálpolitiku reálpolitikou.