Vědomí veřejnosti odjakživa používá stereotypy. Vždy je ovšem mnohem horší, pokud stereotypy ovládnou vědomí elit společnosti. Právě to je v současnosti případ Ruska.

Západní i domácí liberální kruhy běžně charakterizují vládu Vladimira Putina jako čím dál autoritářštější a neefektivnější. Jelikož neliberální – a zejména personální – režimy se považují za nejméně stabilní, logickým závěrem je, že v Rusku se pravděpodobně zopakuje scénář „barevné revoluce“, který jsme pozorovali v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgizstánu.

Samozřejmě, v dnešním Rusku je možné všechno. Myslím však, že jde u těch, kdo volají po „barevné revoluci“, víc o toužebná přání než o střízlivou logiku.

Vezměme do úvahy například to, že ještě nikdo nevymyslel přesný způsob měření, zda a do jaké míry je vláda efektivní. Je-li kritériem efektivity schopnost dosáhnout všech cílů společnosti, zřejmě nikdy nic takového nenajdeme. Spojené státy, jejichž vládu lze stěží popsat jako slabou, zpackaly válku v Iráku i řešení důsledků hurikánu Katrina. Ve srovnání s těmito nezdary se výkony Vladimira Putina v Čečensku jeví jako vrchol úspěchu.

Obdobně platí, že vedení Evropské unie je kritizováno za neschopnost zajistit tempo hospodářského růstu vyšší než 1-2%; podle tohoto měřítka by se vláda každé země se 7% růstem – jako je Putinovo Rusko – měla nazývat superefektivní. Vskutku, dnešní administrativa je mnohem účinnější než vláda Borise Jelcina v 90. letech. Tehdy nebyla většina státu spravována vůbec, polovina výrobní kapacity země se rozplynula, Kreml nedokázal prosadit jediný reformní zákon v komunistické Dumě a jen lenoši nehovořili o rozkladu země.

Jistěže, dnešní Rusko lze stěží označit za exemplární demokracii a ne všechny trendy jsou povzbudivé. Myslet si ale, že se pohybujeme od Jelcinovy „demokracie“ k Putinově „autokracii“, je prostě hloupé. Dnes jsou stěží představitelné tanky ostřelující legálně zvolený parlament nebo privatizace státního majetku – a delegace skutečného řízení země – do rukou rodiny hlavy státu a jeho obchodních kamarádíčků.

Putin rovněž nebyl tím, kdo zavedl ústavu s nesmírně mocnou prezidentskou vládou a chatrnou soustavou brzd a rovnováh moci, a nezačal zabíjení v Čečensku. Jelcinův režim nebyl ani tak demokratický, jako spíš anarchistický a oligarchický. Dnes máme méně anarchie i méně oligarchie.

Situace v Rusku není ani zdaleka podobná té, která převažovala řekněme na Ukrajině během loňské „oranžové revoluce“. My Rusové nemáme svého Viktora Juščenka, který byl od počátku nesporným vůdcem pravicové opozice. Nemáme ani Leonida Kučmu, neefektivního, slabošského prezidenta, jenž byl všeobecně nenáviděn. Jestliže průzkumy ukazují, že s Putinem souhlasí 70% obyvatel, nikdo jej nemůže obviňovat, že je nepopulární – anebo že je ochoten vzdát se opozici či lidem v ulicích.

Každopádně to nejsou liberálové, kdo může dostat v Rusku lidi do ulic; jsou to komunisté a nacionalisté. Jejich rudohnědá revoluce by nesporně byla barevná, ale nepřinesla by právě ten radostný výsledek, který liberálové označují za svou touhu.

Liberálové by si měli připustit chmurnou realitu: Rusko už svou „oranžovou“ revolucí prošlo v roce 1991 a její výsledky nebyly nikterak úchvatné. Ostatně, Ukrajina možná také začíná pociťovat svou vlastní podobu revoluční kocoviny. Jak ukazuje Juščenkovo nedávné rozpuštění celé vlády, barevné revoluce teprve musí prokázat, že jsou kompetentní a efektivní.

Alexis de Tocqueville tvrdil, že nenaplněné naděje jsou základem každé revoluce a že každou revoluci ohrožuje deziluze zapříčiněná přehnanými očekáváními. Vrchol deziluze s ruskými nejvyššími vůdci jsme zažili v roce 1999, kdy se míra důvěry v Jelcina propadla asi na 3%.

Ve skutečnosti je hlavním problémem současné Putinovy vlády v očích západních kritiků to, že jejich přátelé a stejně orientovaní myslitelé už nejsou u kormidla. To se může stát každému, a přesto to není důvodem k revoluci, již je vždycky snazší si přát u někoho jiného než sám u sebe.

Navzdory tomu všemu nepochybuji, že až nadejdou příští prezidentské volby v roce 2008, bude učiněn pokus o svržení ruské vlády za použití prostředků stojících mimo volební místnosti.