Rusko zahájilo rok 2006 zastavením vývozu zemního plynu na Ukrajinu, když její vláda odmítla platit čtyřikrát vyšší subvencovanou cenu. Krize na Ukrajině, kde mnohá průmyslová odvětví ze sovětské éry závisí na levném ruském plynu, se brzy rozšířila do Evropy, která spotřebovává 80% ruských vývozů plynu, jakmile Ukrajina začala produkt odklánět z plynovodu, který prochází přes její území.

Je ironické, že rok 2006 je rovněž chvílí, kdy Rusko přebírá předsednictví ve Skupině osmi (G8) průmyslových zemí, která se má sejít letos na jaře v Moskvě. Nepravděpodobným tématem, jež ruský prezident Vladimir Putin pro konferenci zvolil, je energetická bezpečnost.

Ačkoli Rusko už není globální supervelmocí, jeho ohromné zásoby ropy a plynu z něj dělají energetickou supervelmoc a Putin je podle všeho rozhodnut touto kartou hrát. Ropa přináší poněkud méně ekonomické moci než plyn, protože jde o zastupitelnou komoditu a výpadky v dodávkách lze vyrovnat nákupy na světových trzích. Plyn je ovšem drahé přepravovat, neboť závisí na nákladných plynovodech či zařízeních na zkapalňování plynu, jež nelze rychle nahradit, když se přísun přeruší.

Plyn představuje lákavou podobu nástroje na vyvíjení tlaku a Rusko už jej využilo proti Gruzii, Lotyšsku, Litvě a Moldavsku. Když ale ruský státní plynařský monopol Gazprom vyslyšel Putinovy pokyny a utáhl kohoutky dodávek na Ukrajinu, Rusko překročilo novou mez.

Na první pohled to vypadá jako klasický případ, kdy velká země šikanuje zemi malou, aby si ji podřídila. Thúkýdidés ve svých dějinách peloponéské války říká: „Silní jednají dle libosti a slabí strpí, co musí.“

Rusko podporovalo stranu, která před rokem propadla v ukrajinské „oranžové revoluci“, a teď nastal čas na oplátku. Jak se ale ukázalo, Putin se přepočítal. Podcenil jak sílu Ukrajiny coby hlavního přepravního kanálu pro ruský vývoz plynu do Evropy, tak vliv Evropy coby hlavního spotřebitele ruského plynu. Vývojem událostí poškodil ruskou reputaci spolehlivého dodavatele zemního plynu.

Výsledkem byla horkou jehlou ušitá dohoda, v níž Rusko i Ukrajina ustoupily ohledně ceny a do jejíž rovnice přihodila levný plyn z Turkmenistánu neprůhledná společnost se sídlem ve Švýcarsku, již zpola vlastní Gazprom. Někteří analytici, stejně jako bývalá ukrajinská ministerská předsedkyně Julija Tymošenková, vznesli proti této společnosti, RosUkrEnergo, obvinění z korupce.

Necháme-li však obvinění z korupce stranou, výsledek naznačuje, že plyn není tak snadným zdrojem tvrdé ekonomické moci, jak by se na první pohled zdálo. Někteří ekonomové tvrdí, že ve vztazích, kde se prodejci a kupující dohodnou na ceně, která pročistí trh, je jen málo moci. Avšak v případech, kdy kupující a prodejci nejsou na vztahu závislí stejnou měrou, méně závislá strana může vyšší zranitelnost závislejší strany použít jako zdroj nátlakové moci. Rusko se domnívalo, že je méně závislé než Ukrajina, a rozhodlo se tuto moc uplatnit.

Jednou věcí je bouchat pěstí do stolu při hře, kterou hrajeme jen jednou. Má-li však hra pokračovat napořád, je potřeba si udržet důvěru ostatních hráčů. Jinými slovy, stín budoucnosti naznačuje, že nejlepší je umírněná strategie.

Rusko rychle zjistilo, že za hrozby Ukrajině draze platí svou pověstí spolehlivého dodavatele pro Evropu. Viděno v tomto širším evropském kontextu, v rusko-ukrajinském energetickém vztahu bylo více symetrie, než na první pohled naznačovala jednoduchá čísla o energetické závislosti.

Co z toho plyne pro energetickou bezpečnost Evropy? Německý ministr hospodářství Michael Glos prohlásil, že sporná spolehlivost Ruska znamená, že nastal čas prověřit jiné zdroje energií. To nebude snadné. Plyn zajišťuje bezmála čtvrtinu evropské energie, oproti 14% energie jaderné. I kdyby vlády přehodnotily zákaz výstavby nových jaderných elektráren, urychlily rozvoj větrných elektráren a solárních panelů a hledaly nové zdroje plynu, Evropa zůstane na ruském plynu závislá ještě déle než deset let.

Současně platí, že Německo coby největší evropský spotřebitel ruského plynu založilo své naděje na energetickou bezpečnost na rozvoji bohatého přediva hospodářských vztahů s Ruskem. Bývalý kancléř Gerhard Schröder se dokonce stal předsedou dozorčí rady rusko-německého konsorcia, které má z Ruska do Německa vybudovat nový plynovod. Jak ale ukazuje ukrajinská epizoda, produktovody určené pro jedinou zemi mohou být méně spolehlivé než ty, jež procházejí několika státy.

Jestliže Rusko chce dělat ramena, je lepší mít mezi těmi, které to postihne, spojence. Klíčem k energetické bezpečnosti je rozmanitost – produktovodů i zdrojů dodávek. Malé sousední státy bez mnoha možností budou trpět, což ale Evropa nemusí.

Příští desetiletí tedy bude charakterizovat delikátní rovnováha, kdy Evropa bude nadále závislá na ruském plynu, ale Rusko bude kvůli potřebě příjmů z exportu zároveň závislé na Evropě. Poučením z ukrajinské epizody je to, že byť je Rusko plynovou velmocí do menší míry, než by se zdálo, Evropa by se zachovala moudře, kdyby začala pěstovat větší rozmanitost ve svých energetických vztazích.