Nedávné volby do zákonodárných orgánů ve Venezuele potvrdily trendy, které tuto zemi v posledních letech opakovaně dostávají do novinových titulků. Prezident Hugo Chávez znovu ukázal, že se těší široké podpoře chudých a zoufalých vrstev v zemi a že má nad opozicí drtivý náskok co do politické obratnosti, zchytralosti a nelítostnosti. S každými dalšími volbami za Chávezovy vlády však zároveň klesá volební účast a stále více vychází najevo rovněž pochybná spravedlnost volebního procesu.

Jistě, odstoupení opozice z voleb pouhých několik dní před hlasováním bylo, jak tvrdil Chávez, spíše příznakem její slabosti než potíží s volebním procesem. Stejně jistý je ovšem fakt, že i samotná slabost opozice je důsledkem postupného dušení mnoha prvků tradičního demokratického uspořádání Venezuely.

Přesto se opozice dopustila závažných chyb, počínaje podporou nezdařeného pokusu o převrat proti demokraticky zvolenému Chávezovi v dubnu 2002 a konče neúspěšnou stávkou ve venezuelské národní ropné společnosti PEDEVSA počátkem roku 2003. Nic není v politice smrtelnější než nezdar při přímé konfrontaci.

Za takových okolností si Chávez může dovolit být smělý, přestože se mu nedaří prospět svou politikou jádru vlastních voličů: totiž více než padesáti procentům Venezuelanů, kteří žijí v nedostatku a zoufalství. Od roku 1998, kdy Chávez nastoupil do úřadu, se zvýšila chudoba, vládní finance a obchodní bilance jsou závislejší než dříve na příjmech z ropného průmyslu, a ponecháme-li stranou kubánské programy na podporu gramotnosti a sousedské služby „bosých doktorů“, zůstává celkový blahobyt chudých vrstev na stejné, ne-li nižší úrovni.

Významné změny jsou přitom v dohledné budoucnosti nepravděpodobné. Chávezovi se do značné míry podaří upravit ústavu tak, jak mu to vyhovuje, a obsadit soudní systém i volební komisi vlastními lidmi. Bude i nadále rozdělovat „ropné“ dotace podle otřepané venezuelské tradice Marcose Péreze Jiméneze a Carlose Andrése Péreze. V důsledku toho bude koncem příštího roku opětovně zvolen a možná zůstane u moci až do konce příštího desetiletí.

Pakliže si to tak venezuelští občané přejí, budiž. Koneckonců je jejich věcí, kdo jim vládne a jak, pokud přitom systematicky neporušuje lidská práva, trvale neochromuje činnost demokratických institucí a respektuje standardní normy mezinárodního chování.

Přinejmenším podle posledního měřítka však Chávez možná tuto linii překročil. Po celá léta je obviňován, že začíná tam, kde Fidel Castro skončil: podporuje rétoriku radikalismu a antiimperialismu, ne-li přímo revoluce po celé Latinské Americe. Možná nastal čas, aby ostatní latinskoamerické země a mezinárodní společenství začaly brát podobné výpady vážněji.

Chávez rozdává ropu karibským ostrovním státům a Kubě a splácí argentinský dluh, aby pomohl prezidentu Nestoru Kirchnerovi v politické kariéře. Minulý měsíc se v argentinském Mar del Plata otevřeně zúčastnil demonstrace proti Celoamerické zóně volného obchodu (FTAA); společnost mu dělal mimo jiné Evo Morales, vůdce pěstitelů koky z Bolívie, který by se docela dobře mohl stát příštím prezidentem této země.

V podobném duchu Chávez neskrývaně podporuje Daniela Ortegu, dlouholetého sandinistického kandidáta na prezidentský úřad v Nikaragui, a také Shaficka Handala, neméně dlouholetého kandidáta FLMN v Salvadoru. Jeho bývalý velvyslanec v Mexiku se otevřeně a halasně účastnil předvolebních akcí na podporu prezidentské kampaně starosty Mexico City Andrése Manuela Lopeze Obradora.

Zdá se, že většinu Chávezovy zahraniční politiky charakterizuje jeden společný prvek: snaha vyprovokovat velký střet se Spojenými státy. Nebezpečí pochopitelně spočívá v tom, že pokud a až k tomuto střetu dojde – v otázce Bolívie, FTAA, lidských práv či svobody tisku –, bude už pozdě ho zažehnávat. Úkol tedy zní vyhnout se konfrontaci, kterou si Chávez očividně přeje. Administrativa amerického prezidenta George W. Bushe bohužel neprojevuje při prevenci konfliktů žádnou zvláštní obratnost.

Ostatní státy západní polokoule mají přímý zájem na tom, aby se pokusily předejít roztržce, která by je donutila postavit se na něčí stranu a mohla ohrozit jejich ekonomické a národně bezpečnostní zájmy. Ačkoliv mnohé Chávezovy postoje našly v určitých latinskoamerických zemích podporu, rozpory, které on a Castrova Kuba v Latinské Americe vytvořili – mezi levicí a pravicí, zastánci volného obchodu a „bolívarovci“, proamerikanisty a antiamerikanisty –, jsou převážně umělé a rozhodně ne nepřekonatelné.

Jistě, mnoho latinskoamerických předáků se snažilo Cháveze zklidnit a kontrolovat, ale nikdo z nich nepochodil. Pokud se však o to nepokusí znovu, mohou za to zaplatit mimořádně vysokou cenu. Když se revoluční vůdci ve střední Americe v osmdesátých letech naposledy čelně postavili Spojeným státům, tratili na tom všichni. Nové štěpení rozdělující západní polokouli a řízené předákem, který se topí v ropných penězích, by bylo daleko katastrofálnější.