CAMBRIDGE – Vlády zemí z celého světa dnes připravují mohutné fiskální stimulační balíky, které vyvolají rozpočtové schodky, jaké nemají v době míru obdoby. Ve Spojených státech letos fiskální deficit pravděpodobně přesáhne 10% HDP. Podstatnou část zvýšeného deficitu přitom bude mít na svědomí široká paleta nových vládních výdajů.

Za normálních okolností bych se stavěl proti tomuto vzestupu rozpočtového deficitu a vyšší úrovni vládních výdajů. Když se ekonomika blíží plné zaměstnanosti, mohou vládní půjčky určené k financování rozpočtových deficitů vytlačovat soukromé investice, které by zvýšily produktivitu a životní úroveň. Rozpočtové deficity automaticky zvyšují vládní dluh a vyžadují vyšší daně v budoucnu za účelem splácení úroku z tohoto dluhu. Výsledné vyšší daňové sazby pokřivují ekonomické stimuly a tím oslabují budoucí hospodářskou výkonnost.

Určitá míra vládních výdajů je samozřejmě žádoucí či nezbytná. Zvýšení vládních výdajů však často znamená marnotratné utrácení, které vytváří menší hodnotu, než jakou by za stejné množství dolarů získali spotřebitelé.

Dnes jsou však vyšší vládní výdaje a s nimi spojený vzestup fiskálního deficitu ospravedlnitelné jako nezbytný nástroj k řešení hospodářského poklesu – což je výrazná změna oproti spoléhání se na monetární politiku jako v případě předchozích recesí. Proticyklická fiskální politika se do značné míry zdiskreditovala kvůli prodlevám při zavádění fiskálních změn a chabé reakci domácností na dočasné daňové škrty. Centrální banka naopak dokázala snížit úrokové sazby rychle, což vedlo ke zvýšení výdajů domácností a firem prostřednictvím celé řady kanálů.

Já osobně nicméně podporuji použití fiskálního stimulu v USA, protože současná recese je daleko hlubší a liší se od předchozích poklesů. I při úspěšné proticyklické politice bude tato recese pravděpodobně trvat déle a mít ničivější účinky než kterákoliv jiná recese od velké hospodářské krize ve 30. letech.

Čtyřicetiprocentní pokles na americkém akciovém trhu a dramatický pád cen nemovitostí snížil bohatství amerických domácností o více než 10 bilionů dolarů, což pravděpodobně vyvolá pokles ročních spotřebitelských výdajů o více než 400 miliard dolarů. Kolaps na trhu nemovitostí navíc o dalších 200 miliard snížil výdaje na výstavbu. Tento šestisetmiliardový pokles poptávky představuje více než 3% HDP. Nepodaří-li se ho zvrátit, způsobí další omezení výroby, snížení zaměstnanosti a pokles výdělků, což povede k dalšímu utlumení spotřebitelských výdajů.

Obvyklá monetární reakce v podobě snižování úrokových sazeb nedokáže tento prudký pokles poptávky zvrátit. Kvůli nefunkčnosti úvěrových trhů v důsledku nejisté hodnoty cenných papírů krytých aktivy nedokážou banky a další finanční instituce shromažďovat prostředky, a proto nejsou ochotny půjčovat. Nižší úrokové sazby stanovené centrální bankou se v důsledku toho neprojeví ve formě zvýšených výdajů na investice a spotřebu, citlivých na úrokovou sazbu.

Chceme-li tedy zvrátit současný pokles, nemá fiskální politika alternativu. Výsledný růst národního dluhu je cenou, kterou my a budoucí generace zaplatíme za chyby, jež současnou hospodářskou situaci zapříčinily. Tyto chyby vedly k podcenění rizika a nadměrnému vzestupu investic za vypůjčené peníze.

Podcenění rizika a nárůst investic za cizí peníze mají řadu důvodů. Výjimečně volná monetární politika na počátku desetiletí přiživila ochotu finančních investorů nakupovat kvůli vyššímu výnosu finanční aktiva nízké kvality a zároveň vedla k raketovému vzestupu cen nemovitostí. Ratingové agentury pak špatně ohodnotily cenné papíry kryté aktivy.

Růst zadluženosti částečně táhla vládní politika zaměřená na zvýšení počtu vlastníků domů mezi skupinami s nižšími příjmy, u nichž se ukázalo, že si takový životní styl nemohou dovolit. Bankovní dohled se nezabýval nízkým objemem kapitálu a špatnou kvalitou aktiv u mnoha finančních institucí. Velkým úkolem do budoucna je náprava institucionální politiky, která k těmto problémům vedla.

Nová Obamova administrativa a Kongres stále vypracovávají strukturu fiskálního stimulu pro USA. Ačkoliv podporuji potřebu rozsáhlého balíku fiskálních opatření, nesouhlasím s mnoha konkrétními obrysy plánů, o nichž se dnes uvažuje.

Bez ohledu na to, co se v rámci zajištění fiskálního stimulu podnikne, musí vlády zemí z celého světa začít pracovat na nápravě nefunkčních úvěrových trhů. V opačném případě úvěry nepotečou a růst se neobnoví. V USA si oživení úvěrových trhů žádá zastavit propadání hypoték kvůli záporné hodnotě majetku. Americké ministerstvo financí promrhalo v roce 2008 drahocenný čas, když nepoužilo prostředky poskytnuté Kongresem k řešení těchto problémů na trhu nemovitostí. Existuje naděje, že Kongres a nová administrativa nyní začnou tuto otázku řešit.

Jakmile recese skončí, USA i prakticky všechny ostatní země budou vykazovat podstatně vyšší poměr dluhu k HDP. V tom okamžiku bude důležité formulovat takovou politiku, která začne postupně snižovat relativní míru vládních výdajů s cílem přejít k fiskálním přebytkům a snížit dluhovou zátěž.