CAMBRIDGE – Máme-li důvěřovat akciovému trhu a rozpětí úrokových sazeb, americké hospodářství už prožilo to nejhorší a snad je na cestě k pomalému zotavení. Pro světovou ekonomiku ale těžkosti teprve začínají. Pokud se globalizace nedočká nápravy, kterou potřebuje, ekonomické vyhlídky budou ponuré jak pro bohaté, tak pro chudé země.

Nejhorší, co by mohlo nastat, je návrat do 30. let 20. století, kdy státy vztyčily vysoké obchodní bariéry a uchýlily se k izolacionismu, k újmě všech. To je dnes naštěstí vzdálený scénář. Jenže druhou nejhorší možností je domnívat se, že postačí menší záplata a globalizace bude zdravá a udržitelná. K zatmelení hlubokých trhlin v globalizaci, jež odhalila finanční krize, bude zapotřebí skutečného úsilí a kreativity.

Nejprve dobré zprávy. Celosvětová reakce na krizi sice snad nebyla hvězdná, ale nedošlo ani na hromadnou rvačku, jíž bylo možné se obávat. Skupina G-20 se nedokázala dohodnout na koordinovaném fiskálním stimulu ani na krocích směřujícím k bankovní reformě. Postavila se ale jednotně za Mezinárodní měnový fond a zajistila jej dodatečnými zdroji. Navzdory bezpočtu nových ochranářských opatření, jež byly od propuknutí finanční krize zavedeny po celém světě, nejde v naprosté většině o nic, z čeho bychom měli trpět nespavostí. Globalizace neutrpěla smrtící ránu – alespoň prozatím ne.

Opravdová zkouška teprve přijde. Problém tkví v tom, že dle současné agendy se s žádnou z fundamentálních slabin globalizace pravděpodobně řádně nevypořádáme. Finanční regulace a dohled jistě zpřísní, ale svou povahou zůstanou národní, se slabým zajištěním proti přeshraničním přelivům a regulačním arbitrážím.

Bez významu a každopádně na mrtvém bodě zůstane navíc agenda Světové obchodní organizace. Čína teprve bude muset najít a zavést alternativní strategii růstu, která nebude spoléhat na rozsáhlé přebytky obchodní bilance. Obchod a přistěhovalectví (legální i nelegální), ponechají-li se bez omezení, budou nadále stlačovat trhy práce v bohatých zemích. Finanční krize nikterak nepřispěla ke zlepšení obrazu globalizace, která je mezi běžnými voliči ve vyspělých zemích světa už dlouho nesmírně nepopulární.

Sklon globalizace způsobovat makroekonomické nevyváženosti a finanční křehkost, negativní dopady, které má v mnoha zemích na rovnost a sociální smír, a její slabá politická legitimita budou proto nadále vyvolávat pnutí a cyklické krize.

Tyto slabiny ještě významně zjitří další dvě okolnosti vývoje. Zaprvé jde o to, že Spojené státy a další vyspělé země ani po obnovení finanční stability se vší pravděpodobností neoživí svou dřívější ekonomickou dynamiku. Domácnosti v bohatých zemích zasáhla závažná ztráta bohatství (v úhrnu jde o desítky bilionů amerických dolarů). Z toho plyne, že růst spotřeby zůstane po jistou dobu utlumený.

Vzhledem k tomu, že státní zadlužení velice rychle narůstá a v některých zemích se očekává, že překročí 100% HDP, vlády nebudou s to ochabnutí řešit. Restrukturalizace ekonomik ve větší vzdálenosti od financí si nutně vyžádá čas. Vývoj teď bude charakterizovat spíš stagnace než růst.

Zadruhé, globálních vůdčích schopností bude zřejmě i nadále na skladě nedostatek. USA ochromí vysoké zadlužení, slabý výkon hospodářství a zdiskreditovaný ekonomický model. Evropská unie se bude soustředit na svůj vnitřní integrační proces. A Čína, kde příjem na hlavu tvoří jen šestinu hladiny v USA (upraveno o paritu kupní síly), je na to, aby se stala novou hegemonií, jednoduše příliš chudá.

Dějiny ukazují, že zavést ekonomický řád bez přítomnosti dominantní ekonomické mocnosti je těžké. Meziválečné období, které trpělo podobou krizí vedení, vyústilo nejen ve zhroucení globalizace, ale i ve zničující ozbrojený střet celosvětového rázu.

Sázky na uzdravení světové ekonomiky už tedy nemohou být vyšší. Budeme-li léčbu špatně řídit, důsledky by mohly být nepředstavitelné.

Mnohá řešení, která se nabízejí, jsou bohužel buď příliš rozpačitá, anebo vyžadují příliš mnoho globálních vůdcovských sil, jichž je nedostatek. Hlavolam globální reformy spočívá v tom, že návrhy, které míří dostatečně daleko, například zřízení světového orgánu finanční regulace, jsou hrubě nerealistické, zatímco realistické návrhy, třeba reforma MMF, ani zdaleka nepřinášejí, co je potřeba.

Potřebujeme vizi globalizace, která si bude plně vědoma svých mezí. Můžeme začít jednoduchou zásadou: v obchodě a finančnictví bychom neměli usilovat o maximální otevřenost, nýbrž o takovou míru otevřenosti, která v bohatých i v chudých zemích zajistí dostatek prostoru pro naplňování domácích sociálních a ekonomických cílů. Takže nejlepším způsobem jak globalizaci zachránit je nehnat ji příliš daleko.

Vezměme si dopravní příměr. Jedním způsobem jak bránit dopravním nehodám je požadovat, aby všichni jezdili podobnými auty, stejnou rychlostí a týmž směrem. Jinou možností je zavést několik jednoduchých pravidel: nejezděte v předjížděcím pruhu pomalu, zastavujte na červenou, před zatáčkou blikejte atd.

První přístup sice asi maximalizuje dopravní zátěž, již lze bezpečně zvládnout, ale nedokáže dostat většinu lidí tam, kam chtějí, a nakonec ničí sám sebe. Druhý přístup řidičům umožňuje dělat vlastní rozhodnutí, byť to znamená, že budou muset tu a tam zpomalit nebo zastavit. Obdobně ani zdravá a udržitelná globalizace by neměla všem účastníkům navlékat svěrací kazajku jednotných pravidel.

Finanční krize odkryla zranitelné slabiny globalizace. Bylo by chybou reagovat snahou pozvednout globalizaci na další úroveň. Ekonomické a politické překážky, které brání hlubší integraci, nelze na přání odstranit nabádáním. Mnohem lépe by nám posloužilo, kdybychom tato omezení vzali v potaz a snížili své ambice.