ANN ARBOR, MICHIGAN – Dnešní Mezinárodní měnový fond (a menší měrou též Světová banka) připomíná Talleyrandovu charakteristiku bourbonských králů Francie: nic se nenaučil a nic nezapomněl. V�době, kdy bohaté země jako Spojené státy kvůli celosvětovému finančnímu zhroucení hospodaří s�deficity ve výši 12% HDP, MMF říká zemím jako Lotyšsko a Ukrajina, jež krizi nerozpoutaly, ale obrátily se na Fond, aby jim pomohl s�ní bojovat, že pokud chtějí finanční pomoc, musejí si vyrovnat rozpočty.

Takové pokrytectví by bylo k�smíchu, kdyby globální ekonomické poměry nebyly tak zoufalé, že se s�čepicí v�ruce před dveře MMF vrátily i země, které se kdysi zařekly, že už s�ním nikdy jednat nebudou. Někteří přední ekonomové v�Argentině tuto obrátku ospravedlňují poukazem na to, že svět teď má „obamovský MMF“, který je údajně přátelštější a má větší pochopení pro lokání problémy než „bushovský MMF“. Jak ale ukazují programy MMF pro Lotyšsko a Ukrajinu, hlavním rozdílem je možná jen úsměv na líci.

Ovšemže, generální ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn nedávno vyzval ke globální fiskální reakci na zhoršující se recesi. Ustoupí teď ale Fond od svého dlouholetého důrazu na vládní redukce, měnové zeštíhlování a celkové uskrovnění, tedy politiky, které podle názoru mnoha ekonomů zaměřených na rozvoj způsobují podstatně více škody než užitku? Jsou MMF a Světová banka skutečně ochotné své neúspěšné politiky revidovat?

V�posledních letech půjčky udělené oběma institucemi zaznamenaly dramatický pokles, přestože se stávaly čím dál větší měrou výhradními věřiteli nejchudších zemí světa. Argentina a Brazílie byly v�roce 2005 první ze zemí, které dříve pranýřovaly MMF za jeho neoliberální agendu, a přece začaly splácet své půjčky. K�umořování dluhů se poté přidali další velcí dlužníci, včetně Indonésie, Filipín, Srbska a Turecka.

Ostatně vynikající úvěry z Účtu všeobecných zdrojů (GRA) MMF pro rozvojové země se středně vysokými příjmy se v�letech 2002 až 2007 propadly o bezprecedentních 91%, neboť bohatší rozvojové země získaly přístup k�finančním zdrojům, na něž se nevztahovaly podmínky Fondu. Chudší země, pro něž zůstávají mezinárodní kapitálové trhy mimo dosah, však nemají jinou možnost než spoléhat na Světovou banku a MMF.

Samotný Strauss-Kahn v�září 2007, rok před tím, než se varovné signály proměnily v�naprosté finanční zhroucení, naznačil, že MMF prochází „krizí totožnosti“. Skutečně, bezprecedentní propad úvěrů z�GRA, hlavního zdroje příjmů MMF, v�dubnu 2008 přiměl Fond k�ohlášení plánu na snižování výdajů ve výši 100 milionů dolarů. Podobné finanční tlaky dolehly i na Světovou banku, jejíž hlavní zdroj příjmů, půjčování skrze IBRD, byl v�roce 2007 oproti konci 90.�let o 40% nižší.

Bída světa je ale těmto institucím ku prospěchu. Od doby, kdy se krize loni na podzim rozlila po celém světě, předstupují země před dveře MMF s�koledou. Od 5.�listopadu 2008 do 12.�ledna 2009 Fond vyčlenil bezmála 50 miliard dolarů pro sedm zemí (Maďarsko, Ukrajinu, Island, Pákistán, Lotyšsko, Srbsko a Bělorusko). Světová banka zase ožila v�místech jako Ekvádor, Bolívie a Peru, přičemž úvěry pro tento region Latinské Ameriky se od loňského září meziročně zvýšily na čtyřnásobek a činí 3 miliardy dolarů.

Pro obě instituce bohužel nárůst poptávky po financování ze strany těchto zemí znamená jen běžnou rutinu. Vezměme si nedávnou dohodu o záložním úvěru s�Lotyšskem, k�jejímž podmínkám patří rozsáhlá redukce platů ve veřejném sektoru o 25%, obdobné snížení vládních výdajů a obrovské zvýšení daní.

Ukrajinské vládě navíc bylo řečeno, aby svůj rozpočet vyrovnala masivním osekáním státních penzí. Teprve když se podmínky v�zemi ještě zhoršily v�důsledku toho, že Fond zadržel druhou tranši úvěru, souhlasil MMF s�uvolněním svých podmínek. V�Lotyšsku však MMF nadále požaduje uskrovňování, a to i po poklesu růstu a zvýšení nezaměstnanosti, což vyvolalo pouliční bouře a politickou nestabilitu. Nedávné úvěry ze strany Světové banky jsou obdobně podmíněné, zčásti „fiskální disciplinou“.

Trvání na takových politikách v�době, kdy USA i většina zbytku bohatého světa zavedla prakticky opačnou ekonomickou strategii, poukazuje na potřebu zásadního přehodnocení toho, co vlastně pohání růst a rozvoj. V�této oblasti existuje narůstající soubor alternativních úvah, mimo jiné díla laureátů Nobelovy ceny Josepha Stiglitze a Paula Krugmana, které by MMF a Světová banka měly promyslet.

Ještě důležitější je, že tyto instituce byly vzhledem k�americké kontrole během svých dějin využívány jako podřízený orgán zahraniční politiky USA. Vzhledem k�ústřednímu postavení pravověrných stoupenců, jako je Larry Summers a Timothy Geithner, v�Obamově administrativě, se vyhlídky na seriózní reformu jeví jako pochmurné. Summers byl klíčovým architektem neoliberálních politik, když za Clintonovy vlády působil ve Světové bance a na ministerstvu financí USA, a Geithner je bývalý vysoký funkcionář MMF.

U obou mužů je pravděpodobné, že budou podporovat převažující globální dvojí metr, který bohatým zemím dává možnost v�reakci na recesi využívat fiskální expanze, avšak chudé země nutí do dalšího uskrovňování. Obamova vláda přesto stále může pomoci – například tím, že požádá Federální rezervní systém, aby ujednání o měnových swapech, které nedávno nabídl Singapuru, Jižní Koreji a Brazílii, rozšířil o další rozvojové země. Tím by se chudý svět alespoň mohl vymanit z�nesmlouvané podmínečnosti, již prosazuje MMF a Světová banka.