Většina Francouzů si podle svého tvrzení přeje, aby ministr financí Nicolas Sarkozy hrál významnou roli při utváření budoucnosti země. Žádný Francouz si to přitom nepřeje více než sám ctižádostivý „Sarko". A tak Sarkozy odstoupí příští měsíc z funkce ministra financí, aby převzal otěže vládnoucího konzervativního Svazu pro lidové hnutí (UMP), umyl ruce Chirakově zašpiněné vládě a doufal, že si pomocí stranického buldozeru proklestí za dva roky cestu do Elysejského paláce.

Liší se však Sarkozy tolik od Chiraka? Opravdu se pokusí ukončit pomýlenou francouzskou víru ve vlastní hospodářskou „výjimečnost"?

Úkol je to olbřímí: desetiprocentní míra nezaměstnanosti trvá už dvacet let, přičemž bez zaměstnání je více než 20% lidí do 25 let a pět milionů lidí - téměř čtvrtinu práceschopného obyvatelstva - zaměstnává stát. Mzdy a důchody těchto fonctionnaires představují přibližně 40% státního rozpočtu.

Tato „francouzská výjimka" zahrnuje rovněž partikulární zájmy, jako jsou železnice a zemědělství, sektory natolik mocné, že jakýkoliv pokus o reformu vzápětí zmrazí pouliční demonstrace. Běžní Francouzi a Francouzky přitom touto taktikou nejenže nejsou odrazeni, ale často dělají z násilných aktivistů, jakým je Jose Bové, který zničil restauraci McDonald´s, hrdiny. Dokáže se „Supersarko" (jak mu přezdívají v satirických novinách Canard Enchainé ) vypořádat s „la France des privileges?"

Dost možná. Sarkozy se neztotožňuje s privilegovanou elitou. Přestože se narodil do komfortu, neprošel elitními vzdělávacími líhněmi, takzvanými Grandes Écoles, ale nastoupil na univerzitu jako miliony dalších Francouzů. Pěstuje si imidž „obyčejného chlapa", který nečte u snídaně poezii či filozofii. Odtud pramení posměšná podezíravost elit - evidentní mimo jiné na stránkách deníku Le Monde -, že je pouhým populistou.

To jsou však jen vnější projevy. Co o Sarkozyho instinktech vypovídají jeho výsledky v roli ministra financí a hospodářství? Jako ministr financí zažil Sarkozy zlepšování hospodářských ukazatelů, které lze připsat spíše štěstí než schopnostem. Francouzský statistický úřad například pro letošní rok očekává zrychlení ročního reálného růstu HDP na 2,5% oproti 1,7%, na nichž byl postaven rozpočet.

Toto zotavení - založené téměř výlučně na domácí poptávce - poskytlo Sarkozymu pět miliard eur navíc v podobě daňových příjmů. Aniž se tedy musel uchylovat k velkým výdajovým škrtům, mohl oznámit, že Francie v roce 2005 sníží rozpočtový schodek z 3,6% na 2,9% - což by bylo od roku 2001 poprvé, kdy by schodek klesl pod tříprocentní limit pro země eurozóny.

Aby udržel spotřebitelské výdaje na vysoké úrovni, postoupil Sarkozy s daňovou reformou a snižováním daní - včetně poklesu dědické daně, který podněcuje snižování úspor, přímých daňových úlev pro zaměstnance a pobídek bránících odlivu pracovních míst do zahraničí. Není tedy překvapením, že spotřebitelské výdaje vzrostly ve druhém čtvrtletí tohoto roku meziročně o 6%, zatímco míra úspor domácností má v letošním roce klesnout na 14% oproti 17% v roce 2002. Sarkozy rovněž plánuje snížit podnikovou daň, která při hodnotě 35,4% převyšuje evropský průměr o 20%.

Současně Sarkozy projevuje jistý sklon ke strukturálním reformám. Za příčinu francouzských rozpočtových problémů nedávno označil pětatřicetihodinový pracovní týden. Vedle nepříznivých dopadů těchto striktních omezení na pružnost a efektivitu firem navíc zmíněná pravidla stojí 16 miliard eur ročně - což je více, než činí výdaje na vyšší vzdělávání. Sarkozy se rovněž zmínil o možnosti přinutit Francouze, kteří čerpají vysoké částky ze zdravotního pojištění, aby platili paušální poplatek, jenž by částečně kryl náklady na jejich léčbu.

Tento ekonomický modernizátor má však i svou populistickou stránku, když stojí v čele tažení za standardizované daňové sazby v EU a „povzbuzuje" maloobchodníky, aby snížili ceny značkových výrobků jako Coca Cola nebo jogurt Danone. Sarkozy navíc vykazuje spoustu intervencionistických a nacionalistických instinktů příznačných pro establishment, vůči němuž se naoko vymezuje, a to včetně nedávného ohlášení „ekonomického růstového balíčku" - což je kód pro veřejné výdaje stimulující poptávku.

Zde je třeba uvést, že Sarkozy, zdá se, postrádá onen nejsilnější negativní impulz francouzského nacionalismu, totiž antiamerikanismus. S oblibou poukazuje na skutečnost, že většina mladých Francouzů chce odjet do USA, a vysloužil si dokonce přezdívku „Američan Sarkozy".

Sarkozyho záchrana společnosti Alstom - firmy pokládané za „národního šampiona" - však nesla všechny známky starého dirigismu, když vyzval vládu k větší podpoře a zároveň vyloučil strategické partnerství s německým Siemensem. Návdavkem pak Sarkozy prohlásil, že Francie se s Německem spřátelila příliš exkluzivně.

Korporativistické Francii se vládne těžko. Past pro politiky, jako je Sarkozy, spočívá v tom, že budou do státní byrokracie přidávat další vrstvy, místo aby se ji snažili oklestit a deregulovat. Na jedné straně vláda silně zdaňuje podniky, čímž brání tvorbě pracovních míst; na druhé straně pak má Francie vydávat 12,8 miliard eur na udržení „sociálního smíru" a snahu vypořádat se s nezaměstnaností, nespokojeností a sílícím náboženským extremismem. Jinými slovy stát utrácí za úklid nepořádku, který sám vytvořil.

Dokáže Sarkozy tento začarovaný kruh prolomit? Dokáže reformovat stát, který podvazuje výkonnost zdaňováním výrobců a podporuje zahálčivost zvyšováním podpory v nezaměstnanosti?

Prezident Chirac už má budoucnost za sebou, a tak se Sarkozyho děsí. Bitva, která se nyní mezi nimi strhne, zřejmě v krátkodobém výhledu nutně ochromí vládu i jakoukoliv naději na reformu. Sarkozy však má mocné přátele v tisku a navíc za ním stojí většina praporů gaullistické UMP. Má mnoho nepřátel, ale také pověst člověka s obdivuhodnou energií a výkonností.

Sarkozyho nekonformní způsoby by mohly Francii zachránit. Nejprve však musí překonat vlastní zbytkovou tendenci očekávat od přetíženého státu příliš mnoho.