Po bezmála 15 letech bezprecedentního růstu – přerušeného jen krátkým zpomalením v�letech 2000-2001 – Spojené státy nahromadily obrovské množství zahraničních finančních závazků, rovnající se 25% jejich HDP. Vzhledem k�tomu, že schodek obchodní bilance činí 5% HDP, zahraniční dluh USA rychle roste. Žádná země však nemůže hromadit dluhy donekonečna – a co nemůže trvat, musí dříve či později skončit.

Na počátku roku 1985 schodek obchodní bilance USA dosáhl 120 miliard USD, zhruba třetiny současné úrovně při dnešních cenách, a svět jej přestal financovat. Výsledkem byl prudký pád hodnoty dolaru, jenž vůči německé marce devalvoval o 50%. Evropa by neměla mít radost z�opakování.

Skutečně, právě okolní svět si nemůže dovolit nechat schodek obchodní bilance USA rozplynout – alespoň ne rychle. Kdybychom odečetli import USA, plachý růst Evropy zaznamenaný za poslední rok by se okamžitě vytratil.

Možná se to už děje: zhodnocování eura, za posledních několik měsíců z�1,20 USD na 1,30 USD, úplně stačilo na to, aby se evropský růst během třetího čtvrtletí letošního roku zastavil. Než začal dolar oslabovat, export z�25 členských států EU rostl o 6,5% za rok, oproti 2% u spotřeby a 3% u investic. I v�Japonsku se nedávné oživení téměř výhradně opíralo o vývoz. Jak ale japonský jen posiluje, zdá se, že země také přestává růst.

Vzhledem k�tomu, že centrální banky po celém světě jsou plné dolarů a že obchodní nerovnováhy začínají být znepokojivé, existují tři možná řešení. Prvním je, že se zvýší domácí úspory v�USA. To je však nepravděpodobné, přinejmenším v�nejbližší budoucnosti, kvůli ctižádostivým fiskálním plánům prezidenta Bushe a pokračující válce v�Iráku. Soukromé úspory v�USA jsou také mírně negativní a jejich zvýšení by mohlo vést ke krátkodobému zpomalení.

Druhou možností je výraznější devalvace dolaru, která by jej zásadněji snížila pod dnešní úroveň jak ve vztahu�k euru, tak k�jenu. Revalvace čínského jüanu by také pomohla.

Třetí možností je posílení růstu v�Evropě, což by zvýšilo export USA. K�tomu by mohlo dojít, jedině pokud evropské podniky omezí výdaje a zvýší produktivitu. Jako vždy je slyšet litanii plánů a slibů „strukturálních reforem“, není však pravděpodobné, že by některá z�nich byla v�nejbližší době zavedena.

Co lze tedy dělat? Jistou alternativou je prodloužit pracovní dobu, aniž by se úměrně zvyšoval plat za odpracované hodiny. Američané a Evropané odpracovali stejný počet hodin na počátku 70.�let. Dnes Evropané ve Francii a v�Německu pracují v�průměru o 50% méně než v�USA.

To je zčásti způsobeno vyššími daněmi v�Evropě a s�tím se nedá nic dělat: nikoho nelze nutit, aby pracoval, jestliže kvůli mezní míře zdanění považuje čistý plat za příliš nízký. Relativní zkrácení pracovní doby ovšem také plyne z�úspěšnosti odborových organizací při prosazování povinné dovolené. Reforma pracovního trhu, která by vedla k�prodloužení pracovní doby, by sice nesnížila celkový příjem pracujících, ale snížila by výrobní náklady. Určité diskuse o této myšlence se začínají objevovat v�tisku a lze doufat, že za zavřenými dveřmi též mezi zákonodárci a odborovými předáky.

Dokud k�tomu nedojde, je v�zájmu okolního světa, aby USA financoval částkou 500 miliard USD ročně a umožnil jim tak pokračovat v�hospodaření s�nebývalým schodkem obchodní bilance. To dá Číňanům možnost udržet svou měnu stabilní vůči dolaru, uchovat si superkonkureční schopnost a tím umožnit postupný přesun 200 milionů pracovníků ze zemědělství do výroby, což je cílem čínských orgánů pro příštích 10 let. V�Evropě je americký externí deficit jediným přežívajícím zdrojem růstu.

Zopakujme však, že to nebude trvat věčně. Nakonec si Evropa bude muset přestat myslet, že USA spasí její ekonomiku, a bude se muset začít spoléhat na své vlastní zdroje. Neměli byste se ale nechat překvapit, bude-li vina za příští evropský pokles svalována na USA a na znehodnocování dolaru. Mít obětního beránka se vždycky hodí.