LONDÝN – Předvolební kampaň ve Spojených státech poutá po celém světě stejnou pozornost jako domácí politické spory v dané zemi. Zájem světa o volby v Americe je nejlepším dokladem americké měkké síly a poučením o demokracii ze strany jediné světové supervelmoci. Kéž bychom všichni mohli nejen sledovat a naslouchat, ale i hlasovat, protože výsledek těchto voleb je životně důležitý pro všechny lidi na světě.

Co svět od nového amerického prezidenta žádá – a především co od něj potřebuje?

Mnozí si to možná jen velmi neradi přiznají, ale antiamerikanismus je sentiment, který byl během Bushovy éry rozdmýcháván a přiživován. Svět však stále potřebuje americké vedení.

Ano, jsme svědky vzestupu Číny, Brazílie a Indie coby významných globálních ekonomických hráčů. Ano, sledovali jsme pokořující pád wallstreetských pánů všehomíra. Ano, americké vojenské hrdinství odteklo na místo, které Winston Churchill označil za „bezduché pouště mezopotámské“, a autoritu armády oslabily incidenty na místech jako zátoka Guantánamo či věznice Abú Ghrajb.

To všechno je pravda. Spojené státy přesto zůstávají jedinou světovou supervelmocí, jediným státem, na němž ve všech částech zeměkoule záleží, jedinou zemí schopnou mobilizovat mezinárodní akci za účelem řešení globálních problémů.

Prvním úkolem nového prezidenta bude vrátit Americe ekonomickou konkurenceschopnost a sebedůvěru. Nebude snadné udržet na uzdě přehnané výdaje a přehnané půjčky, obnovit skutečné rodinné hodnoty v podobě spořivosti, šetrnosti, zodpovědnosti a spravedlivé odměny za práci. Dosažení těchto cílů bude nutně vyžadovat větší důraz na sociální rovnost, která vystřídá období, kdy si velmi bohatí lidé dokázali uchránit životní styl na způsob „báječných dvacátých let“ tím, že chytře využívali „kulturních válek“ v podobě populistických předsudků svých mnohem chudších spoluobčanů.

Spojené státy se odvracejí od své globální role věřitele poslední instance, a my ostatní tak budeme muset zvýšit své konkurenční výhody, abychom dokázali prodávat na jiných trzích. Je bezpodmínečně nutné, aby nám v tom nezabránil návrat k protekcionismu. Nový americký prezident by udělal dobře, kdyby si vzpomněl na katastrofální dopady protekcionismu ve 20. a 30. letech. Přehmaty prezidenta Herberta Hoovera by měly sloužit jako krvavé ponaučení.

Od příštího amerického prezidenta všichni očekáváme, že se znovu zapojí do světového společenství a mezinárodních organizací a přijme jako fakt, že i supervelmoc by měla akceptovat pravidla, která platí pro ostatní. Organizace spojených národů zdaleka není dokonalá. Potřebuje reformu – stejně jako další orgány zajišťující globální hospodářské řízení. To nějakou dobu potrvá. Nezbytnou, byť ne dostačující podmínkou změny je předpoklad, že Spojené státy přijmou tento proces za svůj a postaví se do jeho čela. Zapomeňme na rozptylující snahy o vytvoření alternativy k OSN – takzvané „Ligy demokracií“. Nebude to fungovat.

Chceme nového prezidenta, jehož cílem bude proměnit Konferenci o obnově Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2010 v úspěch tím, že dosáhne sešrotování většího počtu zbraní i zákazu jejich vývoje a vyzve ostatní, aby učinili totéž. Byl by to nejlepší základ pro zavedení přísnějšího dohledu a monitorování, zahájení jednání s Íránem a hledání způsobu, jak do globální jaderné dohody zapojit také Indii a Pákistán.

Ještě předtím by měl nový prezident uvolnit kreativní potenciál Spojených států tím, že zvýší energetickou účinnost a vyvine čisté technologie. Bylo by vítaným překvapením, kdyby se příští rok podařilo dojednat rozsáhlou dohodu navazující na kjótský protokol. Přinejmenším bychom se však měli snažit o dohodu na procesu, který postrčí celosvětové diskuse správným směrem, a v rámci toho by se Amerika měla snažit zapojit zejména Evropu, Čínu a Indii do vývoje technologií, jako je čisté uhlí.

Vztah mezi Spojenými státy a Čínou bude pro prosperitu a bezpečnost v novém století klíčový. Nemyslím si, že boj o hegemonii je nevyhnutelný nebo že by byl žádoucí. USA by měly věnovat Číně větší pozornost, aniž by předstíraly, že čínskou bilanci v oblasti lidských práv lze zamést pod koberec. Bez politických změn a ekologických zlepšení nemůže Čína svůj hospodářský rozvoj udržet.

Na Blízkém východě dal izraelský premiér Ehud Olmert při svém odchodu příštímu americkému prezidentovi moudrou radu. Izrael a Palestina se podle něj staly beznadějným a krvavým prizmatem, skrz něž jako by americká diplomacie často nazírala svět. Už dávno nastal čas jít dál a vyvinout trvalé úsilí o takové urovnání, jakého se během Clintonovy éry téměř podařilo dosáhnout.

V tom všem se skrývá paradox. Svět léta vyzýval k multilaterálnímu přístupu ze strany Washingtonu. Jakmile se ho dočkáme, zareagujeme na něj my ostatní – například Evropa –opravdu s dostatečným odhodláním a razancí? Přinejmenším by bylo vítanou výzvou, kdyby se od nás žádalo, abychom proměnili svá slova v činy.