Brutální bombový útok v Madridu minulý týden je součástí vlny teroru, jíž padli za oběť křesťané i muslimové. Na všech frontách se nyní debata soustředí na nejlepší způsob, jak s touto formou terorismu bojovat, a na iniciativu pro širší Blízký východ, jejíž červnové schválení chtějí Spojené státy po zemích skupiny G8 a alianci NATO.

Dohoda je nejistá. Na rozdíl od čelních evropských představitelů, jako je německý ministr zahraničí Joschka Fischer, vyčleňují USA z této iniciativy izraelsko-arabský konflikt a chtějí se soustředit výhradně na sociální a ekonomické problémy, které jsou živnou půdou extremismu a terorismu v islámském světě.

Zájem o tento region však nezačal s útoky na USA v září 2001 ani s pumovými útoky v Madridu. Již v osmdesátých a devadesátých letech odstartovala Evropa takzvaný Barcelonský proces, který měl podporovat demokracii, bezpečnost a rozvoj v oblasti. Již tehdy stejně jako dnes panovaly značné obavy z regionální nestability, hospodářské stagnace a sociální zaostalosti. Strach vyvolávala rovněž možnost, že z rostoucí ztráty legitimity arabských nacionalistických režimů budou mít prospěch radikální islamisté - tyto obavy potvrdila krvavá občanská válka v Alžírsku v devadesátých letech minulého století.

I když se však zdá, že obhajoba současného stavu věcí není nadále možná, změna režimu vyvolává své vlastní obavy. Mnozí lidé usuzují, že velkými vítězi jakéhokoliv demokratického otevření se stanou islámští radikálové. To vedlo některé činitele k podpoře vojenského zásahu alžírské vlády poté, co v prvním kole voleb do zákonodárných orgánů v roce 1991 zvítězili islamisté. Zatvrzelá liknavost autoritářských režimů však pouze podněcuje radikalizaci, takže zde vyvstává jasná potřeba postupného procesu liberalizace.

Toto dilema jen podtrhuje obtížnost formulování demokratizační strategie pro tak obrovský region, jakým je „širší Blízký východ", který se táhne od Mauretánie po Pákistán. Jakákoliv strategie musí koneckonců již ze samotné definice ignorovat místní specifika a reálný stav v regionech. Místo toho je zde zapotřebí politika, která bude odrážet konkrétní poměry v různých státech a regionech u vědomí skutečnosti, že demokracie je především výpovědí o reálném stavu věcí ve státě a závisí zejména na domácích faktorech.

Není-li zavedení jednotné strategie životaschopné, jak by měla vypadat evropská alternativa a jakou politiku by měly G8 a NATO přijmout? Jakákoliv vskutku životaschopná strategie musí zajistit osm věcí:

· Získat si veřejné mínění. Angažovat by se neměly pouze vlády blízkovýchodních zemí. Je třeba zapojit také občanskou společnost a veřejné mínění.

· Podpořit demokratický přechod. Stávající vedoucí činitelé musí mít patřičné pobídky, aby zahájili postupné reformní procesy. Podporována by měla být každá pozitivní iniciativa, ať už vychází od vlád, nebo od občanských společností. Historickou paralelou zde není Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jak se často uvádí, nýbrž Marshallův plán, který přinesl skutečné pobídky, nikoliv jen nabubřelá řečnická cvičení a nabádavé výzvy k integraci a demokratickému sjednocení.

· Posílit protiteroristickou spolupráci. Boj proti terorismu, který si žádá krátkodobé úspěchy, je nutno odlišit od dlouhodobého procesu reformy. Prioritou v boji proti terorismu by měla být spolupráce policejních a zpravodajských složek, jež přináší mnohem rychlejší výsledky a omezuje schopnost extremistů mobilizovat se.

· Být soudržní a důslední. Lidská práva nelze hájit, nebudou-li protiteroristické aktivity respektovat vládu zákona. Stejně tak nelze pokročit při zavádění demokracie, budou-li současně podporovány autoritářské režimy pouze proto - jako v případě Iráku Saddáma Husajna -, že jsou sekulární a protiislamistické.

· Dodržovat dlouhodobé závazky. Mají-li iniciativy jako Euro-středozemní partnerství nebo Evropská politika sousedství fungovat, potřebují trvalé politické angažmá a prostředky. Úsilí NATO o změnu veřejného vnímání svých cílů a operací je rovněž v podstatě dlouhodobou snahou. Větší projekty, jako je iniciativa pro širší Blízký východ, jsou mnohem méně udržitelné než iniciativy cílené a současně jsou daleko citlivější k potřebám předvolebních kampaní.

· Vyjasnit roli Ameriky. Stejně jako v případě poválečné evropské integrace hrají klíčovou roli Spojené státy. Musí svým ojedinělým způsobem přispět k vyřešení konfliktů, které brzdí přidružování a přiživují radikalismus. Hlavním terčem amerického zájmu musí být nalezení spravedlivého řešení izraelsko-palestinské otázky a irácké krize. Ekonomická podpora politické reformy ze strany Spojených států by pochopitelně byla vítána.

· Zužitkovat institucionální rozmanitost. Protože se priority NATO a EU vzájemně doplňují, mohou obě organizace vyvíjet mechanismy pro inkluzivní bezpečnostní spolupráci při mírových operacích.

· Zaměřit se na otázku politického islámu. Žádný z těchto úkolů nelze splnit bez seriózní úvahy o politickém islámu. Ten musí být vnímán ve své rozmanitosti, aby se skupiny, které se uchylují k násilnostem, daly odlišit od skupin, jež to nedělají. Žádného demokratického přechodu nelze dosáhnout, nebudou-li islámské proudy odmítající násilí a přijímající základní pravidla demokracie začleněny do veřejné sféry.

Klíčovým faktorem úspěchu jakékoliv blízkovýchodní iniciativy EU budou miliony občanů severoafrického původu, kteří sehrávají svou politickou, kulturní a ekonomickou roli. Proto je tak důležitá současná francouzská debata o nošení šátků; souvisí totiž s právy muslimských žen v evropských společnostech a s ochranou různosti.

Demokracie mohou jednat s politickým islámem a respektovat základní práva. Mohou bojovat s tmářstvím a respektovat různost. Jejich hlavní poučení z posledních let zní, že podmínkou jejich vlastní bezpečnosti je podpora otevírání se demokracii kdekoliv jinde.