LONDÝN: Stáhnutí hlasování o vyslovení nedůvěry v Evropském parlamentu ve Štrasburku dne 14. ledna, jenž by vedlo k nucené resignaci všech členů Komise, by nemělo být posuzováno jen v intencích toho, zda-li by takové hlasování bylo úspěšné či nikoliv, ale především jako základní bod zvratu ve vztazích mezi Evropským parlamentem a Komisí.

Hrozba vyslovení nedůvěry byla výjimečným a důležitým mezníkem rovněž ve vztazích mezi Parlamentem a členskými státy zastoupenými v Komisi. Bez ohledu na to, jak probíhala diskuse o vlastním hlasování, či dokonce bez ohledu na jeho stažení, Evropský parlament tím, že takto projevil svoji sílu, sám sebe velice posílil a tuto pozici si asi podrží i v budoucnosti.

Prokazatelným důvodem motivace Parlamentu k vyslovení nedůvěry bylo potrestání Komise za to, co bylo ve zprávě o rozpočtu Evropské unie za rok 1996 označeno jako údajně špatné hospodaření, kde byla (a stále jsou) jistá podezření z podvodů a korupce. Paradoxní na této situaci ovšem je to, že politickém smyslu slova bude vlastní rozprava o tomto hlasování mnohem důležitější, něž to, zda-li bylo úspěšné nebo ne.

Aby uspěli a aby se jim podařilo dotáhnout hlasování o vyslovení nedůvěry do konce, museli by kritici Komise dát dohromady v Parlamentu skutečně výraznou většinu: tedy získat dvě třetiny odevzdaných hlasů a více než polovinu všech poslanců Parlamentu. Auditoři bezpochyby odhalili jisté machinace v určitých kapitolách rozpočtu. Nicméně, pokud jsou konkrétní obvinění oprávněná, leží vina spíše buď na předchozí Komisi vedené Jacquesem Delorsem (jenž je již dlouho mimo úřad), než na Komisi současné, které předsedá Jacques Santers, anebo na samotných členských státech, jež utratí 80% rozpočtu Unie.

A i když nakonec k hlasování o vyslovení nedůvěry nedošlo, ukazuje se tento moment jako téměř osudový a samotný fakt hrozby podobného hlasování nakonec, přinejmenším na jistou dobu, pozici Komise, jako jedné z klíčových institucí Evropské unie, oslabí a zároveň se posílí pozice Evropského parlamentu.

Jedním z problematických dilemat institucionální struktury Evropské unie je to, že pouze do konce dotažené hlasování o vyslovení nedůvěry je jediným nástrojem, který má Evropský parlament dle vlastních zákonů k disposici, jímž může Komisi sankcionovat. Neexistuje jediné ustanovení, které by mu umožňovalo jakýkoliv mírnější protest nebo cílenou sankci proti konkrétním výsledkům činnosti evropské exekutivy. Jestliže ale dojde na hlasování o nedůvěře, pak, samozřejmě při dosažení nezbytné většiny, musí resignovat všech 20 komisařů.

Jelikož je Komise základní součástí byrokratického a rozhodovacího politického aparátu Unie, vrhla by taková masová resignace komisařů nevyhnutelně Unii do stavu všeobecného zmatení a dokonale by ji paralyzovala, pokud ne ještě hůř. To je také důvod, proč jsou podobné parlamentní návrhy na vyslovení nedůvěry, toho druhu, o jaký se poslanci právě pokusili, často popisovány jako jejich “nukleární zbraň”.

A protože Komise a Parlament mají navíc historické tendence býti spíše jeden druhému v prvé řadě spojencem (na straně evropské integrace), proti společnému nepříteli v podobě Rady ministrů (reprezentující národní státy), není potom divu, že k pokusu o vyslovení nedůvěry došlo v posledních dvaceti letech jen čtyřikrát a nikdy nakonec k úspěšnému hlasování nedošlo.

Existuje-li jedna jediná věc, která je na institucionálním uspořádání Evropské unie zcela jasná, pak je to to, že je toto uspořádání nedostatečně demokratické vzhledem k míře integrace, ke které právě dochází nebo plánovitě dojde. Samozřejmě také neexistuje žádná dohoda, jak by se tímto problémem mělo konkrétně naložit. Ale v čase, kdy dělá Evropská unie velké integrační kroky ku předu, především v oblasti jednotné měny a negociací o budoucím rozšíření na východ, snad musí být každému demokratovi zřejmé, že zde také musí dojít k vyrovnávajícímu posílení demokratických principů.

To je také důvod, proč bychom neměli nedávného pokusu o vyvolání hlasování o vyslovení nedůvěry v Evropském parlamentu litovat jako nějakého lehkomyslného aktu nezodpovědnosti, měli bychom jej spíše vnímat jako to, čím ve skutečnosti byl, a tedy vítat jako nezbytný a nevyhnutelný akt na podporu demokratických principů. Byl to krok lehkomyslný a nedisciplinovaný? Ano, samozřejmě; ale to je jediný způsob, jenž mají Parlamenty už po staletí k disposici, kdykoliv hodlají při obraně demokracie vyrazit do boje s exekutivou.

Pokud nebudou demokratické principy posíleny, je nanejvýš pravděpodobné, že nebude Evropská unie schopna úspěšně se postavit žádnému z obrovských problémů, jež ji čekají v té nejbližší možné budoucnosti: úspěšně dokončit zavedení jednotné měny, přehodnotit unijní politiku výdajů a zreformovat existující politiky a instituce Unie. A pokud Unie úspěšně nevyřeší tyto problémy, a to v krátké době, nedojde k žádnému rozšíření do střední a východní Evropy: jak prosté, jak jednoduché.

Okamžitým důsledkem nedávné zkoušky síly je to, že členské státy budou nakonec přinuceny poskytnout Parlamentu mnohem mírnější varianty použití “nukleární zbraně”. Což znamená, že budou donuceny uznat, že Parlament by měl mít pravomoci k mnohem rozsáhlejšímu, mnohem pružnějšímu a mnohem demokratičtějšímu využívání sankcí.

Kdyby bylo hlasování o nedůvěře bývalo dokončeno, celá Komise by byla donucena resignovat a Unie by pravděpodobně byla na několik měsíců zcela paralyzována. Ale i když k tomu nedošlo a současná Komise se udržela v úřadu, její důvěryhodnost už pravděpodobně byla těžce oslabena, a to na celých 11 měsíců, které jí zbývají do konce funkčního období.

Tím by nemělo být řečeno, že by se Komise měla dostat do permanentních smrtelných křečí, neboť Unie zoufale potřebuje Komisi mocnou, činorodou a energickou. Ale v dlouhodobém výhledu může být Komise taková jen tehdy, až se podaří posílit demokratické principy celé Unie.