Závažná mozková příhoda izraelského ministerského předsedy Ariela Šarona uvrhla izraelskou politiku opět do vřavy. Nebo se to tak alespoň jeví. Šaron byl považován za jistého vítěze plánovaných březnových voleb, do nichž zformoval svou vlastní stranu Kadima (Vpřed), kam přilákal vůdčí osobnosti z levicové Strany práce i z pravicového Likudu. Bude ale jeho odchod z veřejného života skutečně tak destabilizující, jak mnozí pozorovatelé naznačují?

Ovšemže, bylo to právě Šaronovo osobní kouzlo, co Kadimě zajistilo tolik popularity. Jeho skvělé konzervativní a vlastenecké vysvědčení mu udržovalo oblibu na pravici, zatímco nová bezpečnostní strategie – mimo jiné úplné stažení z pásma Gazy – mu získala příznivce na levici. Krátce, Šaron byl ideálním středovým kandidátem: lídr, který sladil holubičí přístup s jestřábí ostražitostí.

Přesto Šaronův předčasný odchod v žádném případě nezvrátil zásadní politické a strategické změny, které inicioval. Z krátkodobého hlediska platí, že ačkoli Kadima bez Šarona u kormidla získá méně hlasů, někteří voliči se nechají strhnout soucitem s postiženým lídrem. Vskutku, průzkumy ukazují, že strana by stále mohla skončit jako první.

Kadima navíc ještě má na špici kandidátky působivou trojici. Zastupující premiér Ehud Olmert, ostřílený politický individualista a někdejší starosta Jeruzaléma, podnítil několik Šaronových iniciativ. Šimon Peres, bývalý premiér a lídr Strany práce, přitahuje mnoho voličů na levici. Bývalý náčelník štábu a ministr obrany Šaul Mufaz zajišťuje bezpečnostní kvalifikaci. Bez Šarona bude sice těžší urovnat odlišnosti, ale už uzavřeli spojenectví a mohli by Kadimu dovést k vítězství.

Hlavní alternativní kandidáti na levici a na pravici se zároveň vyhranili příliš směrem ke krajnostem, než aby si snadno dokázali znovu získat střed. Na levici je Amir Perec ze Strany práce, populista a předák federace odborových svazů bez valné zkušenosti s vedením státu a s ještě menší znalostí bezpečnostních záležitostí. Mnozí Izraelci nedůvěřují jeho schopnosti zemi vést.

Všeobecně se očekávalo, že Strana práce obsadí ve volbách druhé místo a vytvoří koaliční vládu s Kadimou. Bez Šarona by Perec mohl mít v tomto spojenectví větší váhu, obzvlášť proto, že Olmert vždy oproti Šaronovi projevoval více ochoty přijmout politické změny považované za holubičí. Koalice Kadimy a Strany práce by sice měla své potíže, ale přesto by byla základem pevné vlády.

Na pravici je Bibi Netanjahu, bývalý ministerský předseda a vůdce Šaronovy dřívější strany Likud. Před rokem se Netanjahu jevil jako jistý nástupce Šarona. Avšak odpor vůči stažení z pásma Gazy, spojený s ostrou kritikou Šarona, ho stál postavení Šaronova dědice.

Aby získal kontrolu nad zbytky Likudu, Netanjahu se musel vychýlit ostře doprava. V delším horizontu se Netanjahu může v éře po Šaronovi opět vyšplhat na vrchol, bude-li schopen si znovu získat střed. V nadcházejících volbách bude ale zřejmě odsunut na vedlejší kolej.

Ještě podstatnější je to, že kontinuita na politické frontě se zřejmě rozšíří do strategie a politik. Šaron ztělesňoval nový národní konsenzus, přijímaný přinejmenším dvěma třetinami obyvatel, který odráží hluboké změny v zemi a její situaci. Od levice pochází myšlenka, že výměnou za skutečný mír je Izrael připraven stáhnout se z většiny území zabraného v roce 1967 a přijmout palestinský stát. Konsenzus pocházející od pravice přiznává, že neexistuje žádný palestinský partner k dosažení skutečného míru.

Levicové úsilí o teritoriální stažení získalo všeobecné uznání v důsledku pochopení, že lpění na půdě, zejména v Palestinci osídlených oblastech, není v národním zájmu. Izrael si tato území nehodlá v budoucnu nárokovat, nikdy z nich neměl hospodářský užitek a teď jejich držení považuje spíš za bezpečnostní problém než výhodu. Vzhledem k tomu, že studená válka je minulostí, SSSR neexistuje a arabský svět je oslabený, konvenční válka s armádami arabských států už není pravděpodobná, a strategické úvahy, o něž se izraelská okupace těchto území opírá, jsou tudíž zastaralé.

Současně ovšem platí, že se nikdo nerozpakuje nad vedením tvrdé obranné války proti palestinskému terorismu. Izrael dokončí svůj obranný bezpečnostní plot a bude oplácet útoky teroristům i těm, kdo vystřelují rakety na izraelské civilní cíle. Nikdo nevěří, že palestinský vůdce Abú Mázin dokáže udělat něco pro zastavení těchto útoků. Ba jak levice, tak pravice si uvědomují, že ani on, ani jeho kolegové nesplní nic z toho, k čemu se zaváží. Palestinské hnutí se rozpadá, radikálové získávají nadvládu a nikdo nehodlá uzavírat mír.

Špatnou zprávou je tedy to, že konflikt potrvá ještě desítky let, kvůli nesmiřitelnosti a rostoucímu chaosu na palestinské straně. Dobrou zprávou je, že Izrael se dokáže bránit s relativně malými ztrátami, jeho ekonomika se zlepšuje a cestovní ruch oživuje. Vzhledem k tomu, že palestinský extremismus a anarchie začínají být zřejmější, izraelský postoj si může získat více mezinárodního porozumění, což by posílilo naděje na lepší vztahy s arabským světem i se Západem.

Byl to Šaron, kdo vycítil naprostou proměnu izraelské nálady a podle toho jednal. Šaron však byl poslem, nikoli poselstvím. Éra izraelského pragmatismu, již zahájil, s jeho odchodem neskončí.