Většina Evropanů souhlasí s tím, že spolehlivá, dostupná a udržitelná energie je pro evropskou bezpečnost a prosperitu zásadní, že energii lze využívat jako politickou zbraň, jako když Rusko v lednu 2006 přerušilo přísun plynu na Ukrajinu, a že Evropa je až příliš závislá na dodávkách z nedemokratických a nestabilních zemí a regionů. Navzdory všeobecné shodě o těchto záležitostech však neexistuje širší konsenzus nad tím, jak se s nimi vyrovnat.

Je naléhavě zapotřebí odvahy a shody a ti, kdo pochybují, zda je Evropa jednoho či druhého schopná, mohou načerpat povzbuzení ze dvou nedávných rozhodnutí Evropské komise: politicky ambiciózního návrhu prosadit naprosté oddělení rozvodných sítí od společností dodávajících plyn a elektřinu a návrhu, aby Gazprom a další podniky z vně EU směly energetická aktiva v Unii ovládat jedině za přísných nových podmínek, včetně recipročního přístupu na řekněme ruský trh pro energetické společnosti z EU.

Zásadním problémem ale zůstává evropská zranitelnost v oblasti energie: vznikající strategie „rozděl a panuj“ ohledně dodávek plynu, jíž je třeba se postavit čelem. Dnešní upřednostňování jednostranného konání jednotlivých členských zemí EU ve věci energie musí vystřídat společná energetická politika založená na solidaritě mezi členskými státy a svornost při obraně zájmů EU vůči vnějším partnerům. Ostatně, právě taková solidarita Evropě během posledních 50 let umožňovala prosperovat a integrovat se. Proč se tedy ve věci energie nedržet úspěšného receptu?

Konkrétně EU musí vyvinout diplomatickou strategii zaměřenou na posilování spolupráce se všemi státy, jež energie produkují a přepravují, a zároveň uvnitř Unie vytvořit vzájemně přínosný, otevřený, transparentní a stabilní energetický sektor založený na reciprocitě.

Až dosud byl geopolitický rozměr evropské energetické bezpečnosti natolik zanedbáván, že ohrožuje bezpečnost Unie. Vzhledem k tomu, že Čína se snaží zajistit si výhradní přístup k energetickým zdrojům v Africe a ruský energetický obr Gazprom prostřednictvím investic v miliardách eur usiluje o faktickou kontrolu nad západními společnostmi, Evropa už si nadále nemůže dovolit vyčkávací přístup. Při zajišťování energetických zájmů Unie a jejích členských států musí být EU aktivnější, odhodlanější a jednotnější.

Vskutku, vnější a vnitřní aspekty energetické politiky jsou vzájemně propojené. Evropa nemůže vybudovat efektivní externí politiku, aniž by dosáhla minima harmonizace politik členských států ohledně toků energií, vzájemných propojení, infrastruktury, investic a většího pokroku směrem k jednotnému trhu s energií.

Do nové smlouvy o reformě institucí EU je nezbytné zahrnout konkrétní ustanovení s cílem zajistit způsobilost dojednávat se třetími zeměmi rámec energetické bezpečnosti. Všechny budoucí smlouvy Unie o energiích by například měly obsahovat „doložku o energetické bezpečnosti,“ která zřetelně nastíní zásady chování a opatření, která budou přijata v případě narušení dodávek.

Dnešní energetický unilateralismus členských států bychom měli nahradit novou společnou energetickou politikou založenou na solidaritě. Její fundamentální součástí musejí být seriózní konzultace mezi členskými státy nad strategickými rozhodnutími, která by mohla postihnout partnera v EU. Tento princip solidarity chyběl, když bylo rozhodnuto i výstavbě plynovodu pod Baltským mořem, který přímo spojí Rusko a Německo. Možné negativní dopady plynovodu na životní prostředí budí vážné znepokojení mezi všemi obyvateli Pobaltí a je třeba jim věnovat patřičnou pozornost.

Samozřejmě že záměrem společné bezpečnostní strategie EU není podrývat právo jednotlivých členských států zvolit si vnitřní energetickou politiku. Kolektivní energetická bezpečnost však vyžaduje posílení schopnosti EU čelit vnějším energetickým výzvám – a rázně je řešit.

Abychom toho dosáhli, potřebujeme životaschopné nástroje. Navrhuji vytvoření nového institucionálního postu zvláštního zástupce pro zahraniční energetickou politiku, který by usnadnil koordinaci všech politik vážících se k vnějším aspektům energetické bezpečnosti. Pracovně zařazen pod úřad vysokého představitele pro zahraniční politiku, který se podle pravidel nové reformní smlouvy stane také místopředsedou Evropské komise, by tento post posílil synergie uvnitř EU.

Navrhuji také vytvoření detailní „cestovní mapy“ ke společné zahraniční politice v oblasti energie, která by obsahovala krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, společně s konkrétním časovým rámcem pro jejich realizaci.

Úhelným kamenem evropské politiky energetické bezpečnosti musí zůstat Energetická charta, včetně Tranzitního protokolu. EU musí nadále trvat na tom, aby ji Rusko ratifikovalo, a vymínit si, že Rusko už jejími podmínkami je vázáno. Dále by v kontextu vyjednání o příští smlouvě o partnerství a spolupráci měla EU dojednat rámcový dokument s cílem vyjasnit povinnosti obsažené v Chartě, zejména v Tranzitním protokolu.

Společná ohrožení evropské energetické bezpečnosti vyžadují společnou reakci. Při vytváření prostředků k zabezpečení evropské energetické budoucnosti oživíme rovněž ducha evropské integrace a dodáme EU novou sílu coby globálnímu aktérovi.

Energetická výzva, před níž Evropa stojí, vyžaduje ambiciózní a kurážný přístup. Dnešní EU byla vybudována na konkrétních úspěších, spojujíc vizi a nástroje potřebné k jejímu uskutečnění. V zájmu naší společné bezpečnosti nesmíme tento odkaz opustit.