Volby v Iráku a volba prezidenta Palestinské samosprávy, plánované na tento měsíc, sice možná figurují v novinových titulcích po celém světě, ale kromě nich probíhá také další potenciálně dalekosáhlý hlasovací proces, byť mnohem méně sledovaný: registrace ke komunálním volbám v Saúdské Arábii, plánovaným na polovinu února. Vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie je srdcem některých nejsilnějších islamistických proudů, může mít toto její úsilí – bude-li úspěšné a stane se předzvěstí dalších potřebných změn – ještě hlubší dopad než volby v Iráku a v Palestině.

Očekává se, že o 1 700 křesel v 178 místních radách svede boj přibližně 40 000 Saúdů. Nadšení je zřejmé a v plném proudu je již i velmi živá předvolební kampaň. Členové saúdské královské rodiny se tohoto závodu neúčastní, neboť se již nyní těší rozhodující politické moci. Vycítili však vzrušení veřejnosti a dali si záležet, aby se nechali místními i mezinárodními sdělovacími prostředky vyfotografovat při registraci k vydání voličských průkazů.

Podle měřítek západních, ale i mladých demokracií ve třetím světě jsou komunální volby v Saúdské Arábii mimořádně skromnou záležitostí. V saúdském kontextu však představují skutečný průlom.

Saúdská Arábie je totiž zemí, v níž jsou panovníci i poddaní stejně arcikonzervativní a již dvě staletí lpí na puritánské wahhábistické doktríně islámu. V průběhu posledních padesáti let se opakované pokusy reformně orientovaných složek otevřít saúdskoarabskou společnost a politické zřízení setkávaly s neúspěchem. Poslední demokratické trendy z celého světa však dnes dorazily i k břehům tohoto středověkého pouštního království a nedají se nadále ignorovat.

Především členové malé, ale stabilně rostoucí saúdské střední vrstvy začínají ve stále větší míře dávat veřejně najevo nespokojenost. Saúdské ženy i přes zákaz vzdorovitě řídí v ulicích Rijádu auta a prominentní intelektuálové zveřejnili otevřené dopisy králi Fahdovi a korunnímu princi Abdalláhovi, v nichž naléhají na sociální a politickou reformu.

Tento tlak na změnu narůstal celá léta. První válka v Perském zálivu (1990-91) přivedla na Arabský poloostrov téměř milion zahraničních vojáků z 35 zemí a spolu s nimi i moderní zbrojní systémy, komunikační vybavení a odlišný životní styl. Tak mohutný zahraniční příliv do tak hermeticky uzavřené země nemohl nemít značné dopady.

Téměř všechny státy sousedící se Saúdskou Arábií již uplatňují takovou či onakou formu volebního zastoupení, přestože většina těchto příklonů k demokracii má nějakou vadu. Obyčejní Saúdové celá léta závistivě sledovali na arabských satelitních stanicích parlamentní rozpravy nejen v bohatších zemích, než je Saúdská Arábie, jako například v Kuvajtu, ale i v zemích chudších, jako jsou Jemen či Jordánsko.

Dokonce i nevelký státeček Katar má svou demagogickou televizní stanici al-Džazíra, již v Saúdské Arábii sleduje více lidí než v kterékoliv jiné arabské zemi. Tento kanál přitom periodicky vysílá vzkazy jejich odpadlického krajana Usámy bin Ládina, které podněcují Saúdy proti královské rodině.

Bin Ládin neustále poukazuje na zkorumpovanost rodu Saúdů a jeho neslučitelné styky se Spojenými státy. A přestože demokracie není součástí jeho programu, jeho vzkazy i periodické ozbrojené útoky jeho stoupenců na saúdském území bezpochyby přispěly k nahlodání legitimity režimu.

Teprve teroristické útoky na USA v září 2001 však vnesly moře změn do uvažování, když už ne do chování přinejmenším části saúdského režimu. Skutečnost, že většina pachatelů útoků byla identifikována jako občané Saúdské Arábie, odhalila zpátečnické poměry v zemi a vyvolala mohutné mezinárodní tlaky na změnu.

Některé z těchto tlaků byly bezpochyby motivovány upřímným zájmem, avšak jiné poháněla jen touha protisaúdských skupin v USA vyřídit si staré účty. Volání po demokratizaci Blízkého východu se stalo bojovým pokřikem Bushovy administrativy, a to zejména po invazi a okupaci Iráku.

Navzdory odporu ke změně saúdská královská rodina očividně podléhá tomuto několikanásobnému tlaku zevnitř, od sousedů i ze vzdálenějšího světa, ačkoliv rozsah změn je stále formální a o řadě věcí si lze nechat jen zdát. A tak se například nadcházejících komunálních voleb nesmějí účastnit ženy, ale trestanci ano. Desítky bojovníků za lidská práva jsou navíc momentálně ve vězení nebo stojí před soudem.

Je zřejmé, že saúdský systém je stále na hony vzdálen demokracii ve westminsterském stylu; pravděpodobně se jí nikdy ani nestane. Přesto by tyto komunální volby měly být chápány jako obrovský první krok na trnité cestě k saúdské demokracii. I přes řadu pochybností o jeho chování v jiných oblastech si saúdský režim zaslouží za tuto iniciativu pochvalu.