Rusko letos na Světové ekonomické fórum do Davosu vyslalo působivou delegaci. Po silném zastoupení za Borise Jelcina úroveň ruských účastníků od doby, kdy se prezidentem stal Vladimír Putin, upadala. Letos ovšem Rusové vyslali „áčkový“ tým a hojně navštívený seminář se zaměřil na téma „Silovější zahraniční politika Ruska“.

Při vyšších cenách energií se mnozí ruští představitelé těší ze své obnovené moci. Při obědě s vysokými představiteli vlády a obrovské ropné společnosti Gazprom jsem byl vyzván, abych se vyjádřil ke vztahům mezi Spojenými státy a Ruskem. Řekl jsem, že Amerika a Evropa měly v 90. letech příliš mnoho iluzí o demokracii v Rusku a že teď procházejí stadiem deziluze. Panují obavy ohledně ruské budoucnosti a toho, jak svou nově nalezenou moc využije a jak by měl vlastně Západ reagovat.

Jedním názorem je, že ruská politika je jako kyvadlo. Za Jelcina se vychýlilo ke krajnosti ve směru chaosu a teď se za Putina přehouplo ke krajnosti ve směru pořádku a státní moci. Obrátilo se zpět ke stalinismu; lepší historickou metaforou je asi carismus. Pozorovatelé debatují, zda nakonec nalezne novou rovnovážnou polohu.

Optimistickým stanoviskem je, že vlastnická práva získávají hlubší ukotvení než v minulosti a že ruská budoucnost bude záviset na tom, jak rychle lze vytvořit střední třídu, jejímž zájmem bude vláda založená na právu. Jiní si ovšem nejsou tak jistí. Kyvadla občas nepřestávají divoce kmitat, dokud nedojde k nějakému tření, které je zbrzdí, a někdy se zaseknou. Pesimističtí pozorovatelé předpovídají trvalý úpadek svobody, nikoli liberální rovnováhu.

Jak by tváří v tvář této nejistotě ohledně budoucnosti liberální demokracie v Rusku měly západní země reagovat? Jedná se o otázku obzvlášť těžkou pro Bushovu administrativu, která je rozpolcená mezi prezidentovým dřívějším souhlasem s Putinem a jeho prodemokratickou agendou.

Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová v roce 2005 prohlásila, že „elementární charakter režimů má dnes větší význam než mezinárodní rozložení moci,“ a senátor John McCain, americký prezidentský kandidát, vyzval k vyjmutí Ruska ze Skupiny osmi vyspělých zemí. Avšak vedle své demokratické agendy má Západ též agendu realistickou, založenou na velice hmatatelných zájmech.

Západ potřebuje ruskou spolupráci při řešení otázek, jako je šíření jaderného rizika v Íránu a Severní Koreji, kontrola nad jadernými materiály a zbraněmi, boj proti současné vlně radikálního islamistického terorismu, výroba energií a energetická bezpečnost. Rusko navíc má talentované lidi, technologie a zdroje, které mohou pomoci s řešením nových výzev, jako je změna klimatu nebo šíření pandemických nemocí.

Mezi těmito dvěma agendami nemusí být až takový střet, jak se možná na první pohled zdá. Kdyby se snad Západ měl otočit k Rusku zády, izolace by posílila xenofobní a centralistické tendence přítomné v ruské politické kultuře a zkomplikovala by směřování k liberálnímu cíli.

Lepším přístupem by bylo hledět na vzdálenější časový obzor, využít měkkou moc přitažlivosti, rozvinout výměny a kontakty s novou ruskou generací, podpořit zapojení Ruska do Světové obchodní organizace a dalších tržně orientovaných institucí a vypořádat se s nedostatky konkrétní kritikou, nikoli obecným káráním nebo izolací. Buď jak buď, zdroje ruské politické změny zůstanou nadále zakotvené především v Rusku a západní vliv bude nutně omezený.

Avšak obhajoba spolupráce oproti izolaci by neměla bránit přátelské kritice a já jsem v Davosu předložil čtyři důvody, proč Rusko nezůstane do roku 2020 významnou mocností, nezmění-li své současné chování a politiky.

Zaprvé, Rusko nediverzifikuje dostatečně rychle svou ekonomiku. Ropa má svůj líc i rub. Na vlně rekordně vysokých cen energií a vývozů surovin se Rusko v lednu 2007 stalo desátou největší ekonomikou světa. Vývozy energií ovšem financují asi 30% vládního rozpočtu, který se zakládá na prognózách, že se ropa udrží na 61 dolarech za barel. Ruské průmyslové exporty tvoří hlavně vojenská výzbroj, přičemž vyspělé letouny představují víc než polovinu tržeb. Právě to způsobuje zranitelnost Ruska.

Souvisejícím problémem je to, že Rusku chybí právní řád, který ochraňuje a povzbuzuje podnikatele. Právě jich je zapotřebí pro pěstování živé střední třídy – základu stabilního demokratického tržního hospodářství. Místo toho bují korupce.

Navíc přetrvává ruská demografická krize, posilovaná žalostným veřejným zdravotnictvím a nedostatečnými investicemi do sociální záchranné sítě. Většina demografů očekává, že počet obyvatel v Rusku se v nadcházejících desetiletích významně sníží. Úmrtnost dospělých mužů je výrazně vyšší než ve zbytku Evropy a nijak se nezlepšuje.

Konečně, byť lze pokušení bývalé supervelmoci chopit se své příležitosti a vrátit se k silové zahraniční politice chápat, ruská šikana v energetické oblasti ničí důvěru a podkopává měkkou moc Ruska v ostatních zemích. Jak ruští sousedé, tak západní Evropa začali být ohledně závislosti na Rusku ostražitější.

Většina ruských účastníků na davoském obědě podle všeho tato kritická slova přehlížela, ale bylo zajímavé slyšet jednoho významného představitele přiznat, že reforma by mohla postupovat rychleji, kdyby ceny ropy poněkud poklesly, a jiného zase souhlasit s tvrzením, že kritika by měla být vítána, je-li nabízena v přátelském duchu. Už pouhá skutečnost, že vysoce postavení Rusové se v Davosu opět objevili, aby se obhajovali, je slabý, ale kladný signál.