Dnešní Kreml se domnívá, že demokracie v Rusku se budovala příliš rychle. Vláda neříká, že je proti demokracii, ale jen že demokracie je předčasná a že je zapotřebí ji pozdržet – tato logika vysvítá z většiny oficiálních rozhodnutí.

Na začátku tohoto desetiletí tudíž začala demontáž demokratické soustavy brzd a rovnováh, jež byla vybudována v 90. letech 20. století. Před rokem 2000 tu byl vlivný nezávislý tisk a parlament, který byl sice věrný prezidentovi, ale přesto nezávislý. Rada federace (horní komora dumy) si také zachovávala nezávislost, ač byla k prezidentovi všeobecně loajální, stejně jako oblastní gubernátoři. Dále tu byli vlivní podnikatelé a obchodní organizace, které se aktivně podílely na rozhodovacím procesu. V důsledku odstranění těchto brzd a rovnováh prudce upadla kvalita vládních rozhodnutí.

Nechvalně proslulý zákon o monetarizaci sociálních výhod, který převádí materiální příspěvky na peněžité dávky, je vzorovým příkladem. Navzdory principiální správnosti kroku bylo opatření špatně připraveno a realizováno a vláda se vážným způsobem přepočítala ve věci jeho důsledků pro státní kasu. Navíc vyvolal masové sociální protesty, což vláda zjevně nepředpokládala.

Tento zákon v jeho současné podobě by starou Státní dumou nikdy neprošel. Poslanci by si jej pečlivě přečetli, analyzovali jej, vznesli by na ministry množství dotazů, a pokud by bylo třeba, trvali by na přepracování různých tabulek předložených v návrhu. Pochopili by, že provedené výpočty byly zcela v rozporu s realitou, a uvažovali by nad tím, jak to řešit.

Jestliže neexistuje nezávislý tisk, který by před omyly varoval, ani parlament, který by učinil totéž, pak se chyby nakonec projeví v ulicích. Demokracii nevymysleli hlupáci. Zkušenost nám říká, že když z hrnce nenecháme ucházet páru, hrnec nakonec vybuchne. Když ovšem postupně rdousíme všechny zbytky svobodného tisku, když se jako nebezpečí jeví i malé televizní kanály poskytující necenzurované informace, držíme poklici pevně na hrnci. Řekl bych, že je to horší než zločin. Je to omyl.

Jako člověk s jistou zkušeností z politiky strategii dnešní vlády rozumím – jde o to vytvořit krajní nebezpečí, v prvé řadě pokoutnými styky s fašistickými organizacemi, a pak občanům říct: „S touto hrozbou se sami vypořádat nemůžete, takže byste nám měli důvěřovat, že budeme vědět co s tím.“ Toto poselství se pak neustále posiluje obrazem světa, jak jej formují média.

Chápu skutečnost fašistické hrozby, ale rozumím také tomu, co si z ní chce vláda vzít. Jsem pevně přesvědčen, že nesmíme dopustit, abychom se na těchto hrátkách podíleli, a že nesmíme věřit tomu, že ruské fašistické organizace nemají nic společného s vládou.

Myslím, že když představitelé státu takové strategie vytvářejí, předpokládají, že výsledek bude možné udržet pod kontrolou. Ve skutečnosti to tak vždycky není. Jakmile otevřete Pandořinu skříňku, nikdo nedokáže předpovědět, co se stane. Je velice riskantní ve snaze dosáhnout politických cílů vytvářet nebezpečné situace, neboť je většinou pravděpodobné, že situace se vymkne kontrole.

Hrozba fašismu je skutečná. Avšak čím více bude politicky mobilizovaných lidí, kteří fašistickou alternativu nepřijímají, tím menší hrozba to bude. Nejpodstatnější otázkou dne není perspektiva vlády, tedy její touha zasít strach a rozprášit brzdy a rovnováhy hlídající její moc. Záleží na činech těch, kdo fašismus v Rusku nechtějí a místo toho si jednoduše přejí, aby Rusko bylo svobodné. Takových lidí je mnoho, desítky milionů, avšak nejsou vždy politicky angažovaní ani sjednocení.

Dobrou zprávou je tedy to, že lidí, kteří si v Rusku opravdu přejí mít fašistický režim, je mnohem méně, než vláda tvrdí. Neměli bychom malomyslnět, ale je třeba, abychom byli politicky aktivní a jednotní. Konec konců, Sovětský svaz byl totalitní stát, který se mohl spolehnout na mocnou a všudypřítomnou tajnou policii. A podívejme, jak dopadl.