Tváří v tvář finanční krizi ve východní Asii v letech 1997-8 čelily Malajsie a Jižní Korea obdobným problémům, jimž se však postavily radikálně odlišným způsobem. Jižní Korea vyhledala pomoc MMF; Malajsie uvalila kontroly na odliv kapitálu. Ve světě, ve kterém byli Turecko, Argentina, Brazílie, Rusko, Jižní Korea, Thajsko, Malajsie, Indonesie a Mexiko oběťmi útoků na domácí měnu, nemohou být experimenty s pravidly ,jež jsme mohli pozorovat v Malajsii, opomíjeny.

Finanční krize z let 1997-8 poškodila několik úspěšných ekonomií. HDP Jižní Koreje se v roce 1998 snížilo na –6.7% poté, co v roce 1996 vzrostlo na 6.7%. Obdobně to bylo u Malajsie, která se v roce 1996 vyšplhala na 10.0%, kdežto v roce 1998 se ocitla na -7.4% - sestup o celých 17.4%.

Thajsko, Jižní Korea a Indonésie se připojily k programům podporovaných –někteří by řekli navržených a nařízených – MMF, které jim měly pomoci vyrovnat se s finanční krizí zmiňovaných let. Na oplátku se tyto země zavázaly k volně směnitelným kurzům, navýšení úrokových sazeb, upevnění daňové politiky (alespoň zpočátku), otevření trhu zahraničním investorům, zavření problémových bank a finančních institucí, spolu s dalšími strukturálními reformami.

Malajsie se rozhodla jinak. Namísto přijmutí pomoci od MMF, uvalila kontroly na odliv kapitálu, upevnila měnový kurz, snížila úrokové sazby a zvýšila výdej. Od 2.září 1998 bylo cizincům na rok zakázáno nakládat s portfoliem kapitálu. Od 15. února 1999 byl tento zákaz nahrazen progresivním zdaněním odlivu kapitálu, což trvá dodnes.

Počáteční reakce byly tvrdé. Moody’s, mezinárodní agentura ohodnocující dluhopisy, snížila úroveň malajských dluhopisů na téměř nulovou hodnotu; Morgan Stanley vyškrtl Malajsii zindexu rozvojových trhů, prohlašujíc, že zahrnutí Malajsie bylo chybou od samého počátku. Mnoho akademiků kritizovalo malajské kontroly.

Namísto naplnění proroctví o záhubě v podobě kolapsu, prokazovala Malajsie po uvalení kontrol prudké zlepšení. Není tedy žádným překvapením, že reakce na tyto kontroly utichly. V červnu roku 1999 napsal Wall Street Journal „Nikdy nebylo pochyb, že bránění úniku peněz poskytne Malajsii krátkodobou úlevu“

Kritici konvenční ekonomie měli námitky, argumentujíce, že kontroly Malajsii nijak neuškodily, avšak ani nepomohly. Ekonom Paul Krugman prohlásil: „tržní panika z let 1997-8 se zdála býti u konce právě ve chvíli, kdy se Malajsie rozhodla odpočinout si od pravověrnosti.“

Při zpětném pohledu ekonomové stanovili vliv kontrol tím, že porovnali malajský růst ekonomie s růstem v Koreji v letech 1997-9. Vzhledem k tomu, že výsledky byly obdobné, došli k závěru, že malajská opatření nepomohla či neublížila o nic více nebo méně než pomoc MMF. Ekonomie Malajsie se zotavila, prý protože se zlepšily vnější podmínky.

Takové jednoduché porovnání ztrácí pointu: Malajsie zavedla své kontroly 9 měsíců poté, co Korea využila služeb MMF a 15 měsíců poté, co Thajsko uvedlo do pohybu svůj stabilizační program. Navíc, když Malajsie ustanovila kontroly, její ekonomie se ostře propadala, zatímco ekonomie Koreje se rychle zotavovala. Jinými slovy, první známky zlepšení přišly teprve o několik měsíců poté, co Malajsie aplikovala svůj domácí lék, ale rok poté, co Korea zavedla opatření MMF a rok a půl poté, co Thajsko zahájilo terapii MMF.

Takže, pokud srovnáme aktivity Malajsie s opatřeními MMF porovnáváním růstu ekonomie se začátkem roku 1999 a začátkem roku1998, potom fakt, že malajské výsledky nevypadají hrozivě je svědectvím rychlé odpovědi malajské ekonomie na kontroly kapitálu. Faktem je, že v roce zavedení opatření rostla ekonomie Malajsie o něco přes 5% rychleji než ekonomie Koreje (země, která se z krize zotavila nejdříve v rámci těch, kterým bylo pomoženo od MMF).

Ačkoli se kontroly kapitálu zdají být slušným faktorem stimulujícím zotavení, existují dva potenciální negativní vedlejší účinky:

• kontroly kapitálu mohou umožnit vládě přikročit k ošklivým politickým krokům, o které by se za jiných okolností nepokusila. V Malajsii nemusel premiér Mahathir vyhodit, žalovat a uvěznit ministra financí Anwara, pokud by neměl obavy o únik kapitálu. Ale ačkoli omezení autonomní politiky mohou zabránit vrtošivým a/nebo brutálním krokům, mohou též zabránit vládě v realizaci potřebných sociálních programů.

• kontroly kapitálu mohou přitahovat méně zahraničního kapitálu. Doposud byly v Malajsii přímé zahraniční investice jako procento z HDP nižší než před krizí, kdežto úroveň přímých zahraničních investic se v Koreji a v Thajsku vrátila na hranici před krizí. Nedávno se však jejich úroveň odrazila, aniž by Malajsie zrušila své kontroly. Nyní je třeba zjistit, jaký mají kontroly kapitálu dlouhodobý dopad na zahraniční investice.

Historie často opovrhuje módními teoriemi. Omezení přílivu kapitálu bylo jednou téměř univerzálně zavrhováno jako nezodpovědné a ničící. Později, počínaje Chile, zažily některé země s otevřenými kapitálovými trhy finanční nepokoje, když obrovský příliv kapitálu způsobil zhodnocení měnových kurzů, snižujíce konkurenceschopnost exportu. Banky bankrotovaly; finanční systémy kolabovaly. Nakonec se mezinárodní organizace, vlády a ekonomové poučili, že co bylo jednou míněno dobře, nemuselo být vždy dobrým nápadem.

Pravidla se změnila: některé země začaly zdaňovat finanční transakce. Většina mezinárodních organizací, vlád a ekonomů však zůstává vehementně proti omezování odlivu kapitálu. Případ Malajsie dává tušit, že přehodnocení kontrol kapitálu není aktuální.