NEW HAVEN – Všeobecná neschopnost ekonomů předpovědět finanční krizi, která propukla v roce 2008, se úzce váže k chybným modelům. Neexistence spolehlivých modelů zapříčinila, že tvůrce ekonomických politik ani centrální bankéře nikdo nevaroval před tím, co se blíží.

Jak s Georgem Akerlofem dokládáme ve své nedávné knize Animal Spirits (Životní elán), současnou finanční krizi vyvolaly spekulativní bubliny na trhu s bydlením, na akciovém trhu a na trhu s energiemi a dalšími komoditami. Bubliny jsou plodem koloběhu zpětných vazeb: rostoucí spekulativní ceny povzbuzují optimismus, ten pobízí k dalším nákupům, čímž zase dále zvyšuje spekulativní ceny – až přijde krach.

Slovo „bublina“ ale ve většině ekonomických statí a učebnic nenajdete. Probírka pracovních studií vytvořených v posledních letech centrálními bankami a katedrami ekonomie také přinese jen nemnoho případů, kdy se „bublina“ alespoň zmiňuje. Ostatně myšlenka, že bubliny existují, získala u velké části ekonomické a finanční obce tak nevalnou pověst, že rozvádět ji na semináři o ekonomii je jako přednášet skupině astronomů astrologii.

Zásadní problém tkví v tom, že jedna generace teoretiků makroekonomie hlavního proudu si osvojila teorii, která se mýlí přímo ve svém jádru: v axiomu, že lidé jsou zcela racionální. Jak v roce 1954 doložil statistik Leonard Jimmie Savage, pokud lidé dodržují určité axiomy racionality, musejí jednat tak, jako by znali všechny pravděpodobnosti a provedli všechny patřičné propočty.

Ekonomové tedy předpokládají, že lidé skutečně využívají všech dostupných informací a znají pravděpodobnosti všech myslitelných budoucích událostí nebo přinejmenším jednají tak, jako by je znali. Nemá na ně vliv nic jiného než fakta, přičemž pravděpodobnosti se pokládají za fakta. Jakmile jsou dostupné nové informace, přepočítávají si pravděpodobnosti různých událostí, takže každou změnu v jejich chování musí být možné připsat určité racionální reakci na skutečně nové informace. A jsou-li ekonomičtí aktéři vždy racionální, bubliny – iracionální tržní reakce – jsou nepřípustné.

Hojnost psychologických důkazů už ale prokázala, že lidé Savageovy axiomy racionality nesplňují. Právě to je stěžejní rys revoluce behaviorální ekonomie, která v posledních zhruba deseti letech začala zachvacovat ekonomiku.

Lidé ve skutečnosti pravděpodobnost budoucích ekonomických událostí téměř nikdy neznají. Žijí ve světě, kde ekonomické rozhodování je z podstaty mlhavé, poněvadž budoucnost se nejeví jako pouhé opakování kvantifikovatelné minulosti. Řadě lidí se vždycky zdá, že „tentokrát je to jiné“.

Výzkum Scotta Huettela a Michaela Platta, neurovědců z Dukeovy univerzity v USA, využívající experimentů opírajících se o funkční magnetickou rezonanci ukázal, že „rozhodování v nejasné situaci nepředstavuje zvláštní, komplikovanější případ riskantního rozhodování, nýbrž platí, že tyto dvě formy nejistoty podporují odlišné mechanismy“. Jinými slovy, vznikne-li nejasnost, do hry se dostávají jiné části mozku a nervové dráhy.

Matematický ekonom Donald J. Brown a psycholog Laurie R. Santos, oba z Yaleovy univerzity v USA, provádějí s lidskými subjekty pokusy, jejichž cílem je pochopit, jak se v průběhu času mění tolerance lidí vůči nejasnosti v ekonomickém rozhodování. Teoretizují, že „pro býčí trhy je typické chování vyhledávající nejasnost a pro medvědí trhy zase chování nejasnosti se vyhýbající“. Tyto vzorce chování odrážejí proměny důvěry, které teprve začínáme chápat.

Ovšemže ryze racionální teorie je z mnoha důvodů stále užitečná. S obezřetností ji lze aplikovat v oblastech, kde důsledky nedodržení Savageova axiomu nejsou až tak závažné. Ekonomové tuto teorii také právem uplatňují v celé škále mikroekonomických témat, třeba u otázky, proč monopolisté zvyšují ceny.

Záběr teorie se ale rozšířil přespříliš. Kupříkladu stať „Dynamický stochastický model všeobecné rovnováhy eurozóny,“ již vypracovali Frank Smets z Evropské centrální banky a Raf Wouters z Belgické národní banky, velice zdařile předkládá přesný seznam externích šoků, o nichž se má za to, že směřují ekonomiku. Nikde ale nemodeluje bubliny: předpokládá se, že ekonomika nedělá nic jiného, než že na tyto vnější šoky naprosto racionálně reaguje.

Milton Friedman (Savageův učitel a spoluautor) a Anna J. Schwartzová ve své knize Monetární dějiny Spojených států z roku 1963 doložili, že významným faktorem Velké hospodářské krize 30. let 20. století byly měnově politické anomálie – hlavní příklad externího šoku. Ekonomové jako Barry Eichengreen, Jeffrey Sachs a Ben Bernanke nám pomohli pochopit, že tyto anomálie vyplynuly ze snah jednotlivých centrálních bank udržet se ve zlatém standardu, což je nutilo zachovávat navzdory ochablosti ekonomiky relativně vysoké úrokové sazby.

Toto odhalení představovalo pro část pozorovatelů jisté vyvrcholení ekonomické teorie. Nejhorší hospodářská krize dvacátého století byla vysvětlena – a byl naznačen způsob, jak ji napravit – pomocí teorie, která se neopírá o bubliny.

Jenže události, jako byla Velká hospodářská krize a jako je krize nynější, nikdy plně nevysvětlíme, aniž bychom pochopili bubliny. Skutečnost, že chyby v měnové politice byly významnou příčinou Velké hospodářské krize, neznamená, že této krizi bezezbytku rozumíme ani že jiné krize (včetně té současné) budou pasovat do téhož kadlubu.

Ostatně neschopnost ekonomických modelů předpovědět současnou krizi se stane začátkem jejich důkladné revize. K té dojde, až ekonomové změní směřování svých výzkumných snah tím, že začnou naslouchat vědcům s odlišnou odborností. Jedině pak měnové orgány získají lepší přehled o tom, kdy a jak mohou bubliny vykolejit ekonomiku a co dělat, aby se takovému výsledku předešlo.