JOHANNESBURG – Ačkoliv se čínská loď An Yue Jiang, která vezla zbraně do Zimbabwe, údajně obrátila zpátky, nevíme, kde jinde si mohou vojenské a polovojenské složky prezidenta Roberta Mugabeho zbraně obstarat. Ve světle eskalující násilné represe opozičního Hnutí za demokratickou změnu – a také těch, kteří toto hnutí podporovali, a dopomohli mu tak k vítězství v prezidentských volbách, jejichž výsledky nebyly ani po čtyřech týdnech oznámeny – je naléhavě zapotřebí uvalit na Zimbabwe mezinárodní zbrojní embargo.

Kromě toho vyzýváme Africkou unii, aby s podporou Organizace spojených národů vyslala do Zimbabwe průzkumnou misi, která stanoví, jaká další opatření mohou být zapotřebí k naplnění mezinárodně přijímané „zodpovědnosti chránit“.

Koncept „zodpovědnosti chránit“ OSN jednomyslně schválila na světovém summitu v roce 2005. Přesto zůstává kontroverzní, protože se často předpokládá, že z něj vyplývá použití vojenské síly pro účely humanitární intervence. Domníváme se – a uznal to i světový summit OSN –, že vojenská síla by měla být poslední instancí v případě nutnosti předejít rozsáhlým ztrátám na životech nebo je zastavit. Prvním krokem je získání spolehlivých informací, aby se dalo stanovit, jaká mezinárodní opatření jsou k odvrácení katastrofy potřeba.

V případě Zimbabwe je však mimořádně obtížné takové informace získat. Mugabeho režim systematicky zavírá redakce nezávislých médií, útočí na nezávislé organizace občanské společnosti, odepírá víza zahraničním novinářům a zatýká a bije novináře, kteří přesto vstoupí do země.

Zahraniční pozorovatelé byli v Zimbabwe přítomni během hlasování 29. března a jejich přítomnost pomohla zajistit, že samotné volby proběhly pokojně. Pozorovatelé však dávno odjeli a ze Zimbabwe prosakují zprávy, podle nichž dnes Mugabeho protivníci zažívají v některých částech země hrůzovládu.

Ustavující akt Africké unie vymezuje v článku 4 „právo unie zasáhnout v členském státě na základě rozhodnutí shromáždění s ohledem na závažné okolnosti, jmenovitě na válečné zločiny, genocidu a zločiny proti lidskosti [jakož i na vážné ohrožení zákonného pořádku]“.

Rovněž v tomto případě by však měla být vojenská intervence posledním řešením. Například v Zimbabwe by možná postačilo vyslat do země neozbrojené pozorovatele z jiných afrických zemí. Jejich přítomnost a schopnost poskytovat objektivní informace by mohly zabránit tomu, aby násilnosti z posledních několika týdnů eskalovaly do té míry, že by si jejich potlačení vyžádalo vojenský zásah. Neozbrojení pozorovatelé by také mohli pomoci zajistit, aby mezinárodní potravinová pomoc, na niž je dnes značná část obyvatel Zimbabwe odkázána, byla distribuována spravedlivě, bez ohledu na politické smýšlení těch, kdo ji vyžadují.

Počátkem letošního roku odvrátila Africká unie díky dobré práci bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana neštěstí v Keni, když tamní sporné volby vedly k rozsáhlým násilnostem. Nebezpečí v Zimbabwe se zdá být srovnatelné. Africká unie s podporou OSN by se i tentokrát měla zhostit vůdčí role a dát najevo, že Afrika má dostatek schopností i vůle vyřešit velkou krizi způsobem, jenž zmírní utrpení afrického lidu.