Otřesy vyvolané americkou hypoteční pohromou nepřestávají rezonovat, a tak se objevují sílící obavy o schopnost Evropy vědět si rady s finanční krizí v rozsáhlém měřítku. Závažná pochybení v regulaci bank – v Německu, Británii a snad i Francii – poškodila věrohodnost národních soustav pro dohled a kontrolu. To je ale jen část problému. Evropská unie zůstává zoufale nedostatečně vybavená pro řešení krizí, které dosud nenastaly: přeshraničních krizí vyvolaných rostoucí vzájemnou závislostí bank EU.

Finanční integrace EU začala se vší vážností v 80. letech a Evropská komise a Evropská rada udělaly v reformě finančního sektoru obrovské pokroky. K milníkům vývoje patřila rozhodnutí z let 1986 až 1988 odstranit veškerá omezení přeshraničních kapitálových toků a zahájení legislativního akčního plánu v oblasti finančních služeb roku 1999. Bylo zavedeno euro a rychle se stalo druhou světovou měnou, hned po dolaru.

Méně zřejmé je možná to, že rozhodnutí EU z let 2000-2002 přijmout Mezinárodní standardy účetního výkaznictví dalo do pohybu mimořádný posun směrem ke globální harmonizaci účetních pravidel. Komisí vedená vytrvalá obrana konkurenční soutěže v bankovním sektoru – obzvlášť v Portugalsku, Německu, Itálii a Polsku – zároveň ukončila éru protekcionismu maskovaného za obezřetný dohled; to přispělo k pobídnutí k přeshraniční finanční integraci v rozsahu, který je ve vyspělých ekonomikách bezprecedentní.

Tyto úspěchy přišly během období pozoruhodné stability na evropských finančních trzích. Evropa vypadala jako bezpečný přístav v rozbouřeném finančním světě i během temných dní Evropského měnového systému v letech 1992 až 1993. Nejednu zemi mimo Evropské společenství postihla bankovní krize, včetně sousedního Norska, Švédska, Finska a Turecka i mnoha východoevropských států během přechodu od komunismu.

Naproti tomu nejzávažnější krachy bank v 90. letech uvnitř ES – mimo jiné BCCI, Crédit Lyonnais a Barings – si vyžádaly jen omezenou fiskální cenu a měly zanedbatelný vliv na růst. Skandály firemního řízení v Asii a později v USA, zejména po internetové bublině a účetních katastrofách v Enronu, WorldComu a dalších společnostech, pak u Evropanů povzbudily představu, že „starý kontinent“ si tak nějak uchoval vyšší standardy.

Toto sebeuspokojení za slunných dní ukončila bouře vyvolaná podřadnými hypotékami. Z hlediska veřejné politiky lze už na jejím počátku zmínit tři věci.

Nejprve dobrou zprávu: Evropská centrální banka se projevila jako účinný věřitel poslední záchrany, k němuž se evropská finanční soustava může obrátit. Když v srpnu 2007 krize skutečně začala, ECB svižně zareagovala a intervenovala, dokud mezibankovní trh potřeboval podporu. To bylo ku prospěchu bankám jak v eurozóně, tak mimo ni. Naproti tomu neochota Bank of England poskytnout likviditu – kvůli obavám z „morálního hazardu“ – byla špatnou volbou.

Zadruhé ovšem národní bankovní dohled v Evropě zdaleka nedostál požadavkům a nad jeho celkovou věrohodností visí otazník. Německé úřady byly zavrženíhodně shovívavé k účasti komerčních bank na spletitých investicích do cenných papírů zajištěných aktivy, které se prostřednictvím takzvaných „průchozích“ podniků v Irsku držely mimo jejich bilance.

Třebaže tři německé banky, jež úvěrová tíseň postihla nejvíce, totiž Sachsen LB, IKB a West LB, formálně plnily požadavky na kapitálovou přiměřenost, jejich průchozí podniky při zhruba 30%, 20% a 13% úhrnu jejich aktiv představovaly vysoce rizikové faktory. Bylo zapotřebí mnohem důraznějšího dohledu.

Zhroucení Northern Rock v Británii poukázalo na problémy se třemi orgány zodpovědnými za finanční stabilitu: ministerstvem financí, Úřadem pro finanční služby (FSA) a centrální bankou. Ve Francii vznikly pochybnosti ohledně regulace rizik ve významných investičních bankách – nejprve Calyon, pak Natixis a nakonec a nejdramatičtěji v lednu 2008 v Société Générale.

Konečně, současné finanční pozdvižení podtrhuje dlouhotrvající, ale naléhavý problém Evropy: nedostatek věrohodných opatření k řešení přeshraničních bankovních krizí. Až donedávna se většina bank zaměřovala na svou zemi původu, takže rizika vznikala především pod dohledem národních kontrolních systémů.

Evropské banky dnes už ale své působení významně rozšířily napříč EU. Před deseti lety činila cizozemská aktiva pouhou jednu šestinu celkových evropských aktiv největších bank v EU; dnes se tento podíl zvýšil na jednu třetinu. Naproti tomu podíl aktiv vlastněných mimo EU se téměř nezměnil.

Jakmile současná turbulence na trhu přejde, přeshraniční fúze a akvizice budou zřejmě svižně pokračovat, což dále zesílí pravděpodobnost zásadní přeshraniční bankovní krize. Jak ekonomická teorie, tak nabyté zkušenosti ukazují, že rozdrobené národní regulační orgány, čelící protichůdným tlakům, nemohou takové krize efektivně řešit. Bez rámce centralizovaného dohledu nad omezeným počtem hlavních mezinárodních bank je pravděpodobné, že cena budoucí přeshraniční krize, která se jedné z těchto bank dotkne, bude vyšší, než si evropská ekonomika může dovolit.

Existují tedy velice dobré důvody pro zanesení diskuse o nových prozíravých institucích na úrovni EU na přední příčky politické agendy. Konkrétní opatření bude teprve třeba stanovit, ale je nezbytné, aby umožňovala rychlejší a poučenější rozhodování a zároveň respektovala výsadní práva národních států ve fiskální oblasti. Systém vybudovaný na přísně vymezeném mandátu by mohl být jak účinnější, tak méně kontroverzní než nějaký výsadní, všeobsahující finanční regulátor. Nesporně se objeví nesnadné politické a technické obtíže, jež bude zapotřebí řešit, ale současný úvěrový chaos vyvolal čerstvý pocit naléhavosti. Dokonce i Británie, tento vytrvalý odpůrce institucí EU na poli finanční regulace, snad usoudí, že zájmům, které má jako evropské finanční centrum, poslouží reforma ku prospěchu.

Walter Bagehot kdysi proslule řekl: „Peníze se samy spravovat nebudou.“ Soukromý sektor nedokáže sám svým jednáním finanční trable vyřešit; potřebuje podporu dobře uzpůsobených veřejných institucí. Má-li evropská finanční soustava sloužit svému řádnému účelu, moderní systém dohledu na úrovni EU je podstatnější než kdy dřív.