Výrobci léčiv nám chtějí namluvit, že prudce stoupající ceny léků na předpis jsou nezbytné, neboť musí pokrýt náklady na výzkum a vývoj – toto tvrzení naznačuje, že většinu peněz vydávají za výzkum a vývoj a že po zaplacení těchto nákladů jim zbudou jen skrovné zisky. Krácení cen by podle jejich slov zadusilo výzkum a vývoj a ochromilo inovace. Ve skutečnosti je to ale úplně jinak.

Velké farmaceutické firmy na výzkum a vývoj vydávají relativně málo – mnohem méně než na marketing a administrativu, ba dokonce méně, než kolik jim zbude na ziscích. Tak například, v roce 2002 činily tržby deseti největších amerických farmaceutických firem 217 miliard USD. Podle jejich vlastních údajů vydaly 14% tržeb na výzkum a vývoj. Víc než dvakrát tolik, úděsných 31%, však utratily za marketing a administrativu. A 17% jim zbylo jako zisky.

Většina farmaceutických společností slučuje ve výročních zprávách marketing a administrativu, přesto jedna vykázala, že 85% tohoto součtu bylo určeno na marketing. Za předpokladu, že tato cifra je zhruba stejná i u ostatních velkých společností – a jde o předpoklad odůvodněný –, pak na samotný marketing vydaly bezmála dvakrát víc, než kolik vyčlenily na výzkum a vývoj.

Ve veřejných prohlášeních to celé odvětví zapírá tím, že za marketing počítá jen čtyři konkrétní činnosti – obchodní návštěvy lékařů, hodnotu zdarma rozdaných vzorků, přímé reklamy zaměřené na spotřebitele a reklamy v medicínských časopisech. Ve skutečnosti však rozpočty na marketing pokrývají mnohem víc, především „vzdělávání“ lékařů (které je učí předepisovat víc léků).

A co zisky? Po mnoho let měly farmaceutické společnosti ve Spojených státech vyšší zisky než kterákoli jiná branže – po zaplacení výzkumu a vývoje a všech dalších výdajů. Srovnejme 17% ziskovou marži deseti největších amerických výrobců léčiv z roku 2002 s mediánem ve výši 3,1% u odvětví uvedených v témže roce v americkém žebříčku nejúspěšnějších firem „Fortune 500“. V roce 2003 farmaceutický průmysl co do ziskovosti poprvé mírně poklesl z prvního na třetí místo, ale zisky přesto zůstaly vysoko nad mediánem.

Nedávné tvrzení, že farmaceutické firmy vynaloží v průměru 802 milionů USD na uvedení každého nového léku na trh, se zakládá na tajných a chráněných údajích a je silně přemrštěné. Ať už však farmaceutické společnosti vynaloží na výzkum a vývoj jakékoliv částky, jestliže za marketing platí víc a na ziscích jim zbude také víc, jen stěží mohou tvrdit, že vysoké ceny jsou nezbytné proto, aby pokryly náklady na výzkum a vývoj. Vysoké ceny jsou naopak nutné proto, aby pokryly jejich ohromné marketingové výdaje a udržely jejich enormní zisky. V současnosti sice farmaceutické firmy musí ceny mírně krotit, ale kompenzují to tím, že přesvědčují víc lidí, aby brali větší množství léků na sporné nebo zveličené neduhy, čímž zvětšují objem.

Podstatnou otázkou není to, kolik farmaceutické firmy vynaloží na výzkum a vývoj, ale to, zda my spotřebitelé dostaneme za své peníze odpovídající hodnotu. Ač se to může zdát sebepřekvapivějším, jen malá část léků je smysluplně inovativní.

Úřad pro kontrolu potravin a léků USA za šestileté období mezi roky 1998 a 2003 označil plných 78% ze 487 léčiv, která se nově objevila na trhu, za pravděpodobně nikterak lepší než léky, které už na trhu byly. Navíc 68% těchto farmaceutik ani nebyly nové chemické sloučeniny, nýbrž pouze staré léky v nové formě nebo kombinaci.

Jinými slovy, hlavní produkcí farmaceutického průmyslu nejsou nové léky, ale drobné obměny léčiv, která už na trhu existují – jakési léky „přes kopírák“. Například nejprodávanější lék na světě, Lipitor od firmy Pfizer, je čtvrtým ze šesti léků téhož typu, které snižují hladinu cholesterolu. Dnes už existují celé rodiny okopírovaných léků a není mnoho důvodů si myslet, že při srovnatelných dávkách je jeden lepší než druhý.

Na hony vzdálen ideálu svobodného podnikání, farmaceutický průmysl je naprosto závislý na vládou financovaném výzkumu a vládou garantovaných monopolech v podobě patentů a výhradních marketingových práv. Oněch několik málo novátorských léčiv, která se objeví, vychází obvykle z výzkumu financovaného z veřejných peněz a prováděného ve vládních nebo univerzitních laboratořích. Dokonce i pro okopírované léky platí, že jejich originál je obvykle založen na vládou sponzorovaném výzkumu.

Tak například, první lék stejné kategorie jako Lipitor, totiž Mevacor, se na trhu objevil roku 1987 a vycházel převážně z univerzitního výzkumu. Většina nejlépe prodávaných léků dneška má předchůdce sahající do 80. let či do doby ještě dřívější.

Podstatným zjištěním je to, že navzdory v branži rozšířené rétorice jsou farmaceutické firmy čím dál méně inovativní. Přeskupují jen staré známé léky, získávají nové patenty a výhradní práva a spoléhají na svou marketingovou sílu, že lékaře i pacienty přesvědčí o tom, že vyrábějí léčebné zázraky.

Všechny vyspělé země určitým způsobem regulují ceny léků na předpis. Dokonce i v USA program Medicare reguluje odměny lékařů a platby nemocnicím. Nemusíme se tedy bát, že zadusíme novátorský výzkum a vývoj. Farmaceutické společnosti jej provádějí méně, než tvrdí, a to, co provádějí, si mohou snadno dovolit.