ANKARA – Kypr je znovu součástí mezinárodní agendy a lídři znesvářených komunit, řecké a turecké, vedou intenzivní vyjednávání nad řešením rozštěpenosti země. Avšak třebaže probíhají nové rozhovory, mezinárodní společenství, není divu, je už řešením této otázky unavené. Vždyť kyperský konflikt se táhne už od roku 1974 a po celou dobu vyčerpával generální tajemníky OSN a všemožné zvláštní zástupce a způsoboval pády vlád jak v Řecku, tak na Kypru.

V roce 2004 Evropská unie, Spojené státy a valná část mezinárodního společenství investovaly velké množství energie do snahy jednou provždy konflikt rozetnout. Generální tajemník OSN Kofi Annan a jeho tým předložili plán, jehož podporou turecká vláda podstupovala značná politická rizika. Vláda turecké Kypřany přesvědčila, aby to riskli a hlasovali pro Annanův plán usilující o znovusjednocení ostrova.

Řeckokyperské vedení bohužel současně vedlo aktivní kampaň proti plánu OSN. To způsobilo, že když se o záměru na ostrově hlasovalo, 65 % tureckých Kypřanů plán podpořilo, leč 76 % řeckých Kypřanů jej odmítlo. Ještě horší bylo, že řecký Kypr vstoupil do EU doslova několik dní poté, co vůlí mezinárodního společenství opovrhl, avšak EU nedodržela své sliby, že ukončí izolaci turecké komunity, pokud se postaví za Annanův plán.

Dnes by si ledaskdo mohl myslet, že to všechno už odnesl čas. Osud Annanova plánu ale zůstává významnou součástí tureckého náhledu na kyperskou otázku.

V roce 2008 OSN zahájila na Kypru nový vyjednávací proces. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan dal dojednanému urovnání plné požehnání a Turecko tak jako v roce 2004 podporuje ochotu tureckých Kypřanů najít schůdné řešení rozpolcenosti Kypru pod zastřešujícím deštníkem OSN.

Mělo by být ale zřejmé, že současné rozhovory jsou na ostrově poslední nadějí na dojednané urovnání. Je tudíž zapotřebí, aby si transatlantické společenství uvědomilo, že současné rozhovory představují historickou příležitost. Nikdo – USA, EU, Turecko, Řecko ani dvě kyperské komunity – si nemůže dovolit ji promarnit. Buď se ostrov sjednotí na základě plánu OSN přijatého oběma stranami, anebo bude nutné status quo změnit jinými prostředky. Izolace tureckých Kypřanů, kteří se přiklonili k mezinárodně přijatelnému řešení, je už neudržitelná.

Rozhovory mezi tureckokyperským prezidentem Mehmetem Alim Talatem a řeckokyperským prezidentem Dimitrisem Christofiasem vstupují do kritické fáze. Oba předáci potřebují plnou podporu transatlantického společenství.

V obzvlášť výhodném postavení co do schopnosti pozitivně k procesu přispět jsou USA a jejich angažmá na příslušné úrovni bude v nadcházejících měsících zapotřebí. Americko-turecké partnerství, nepříjemně zatížené válkou v Iráku, dostalo v červnu novou vzpruhu při návštěvě prezidenta Baracka Obamy v Turecku. Americká účast na řešení kyperského konfliktu by zajistila, že si tento vztah uchová zdravé kořeny.

Na rozdíl od řady dřívějších kol kyperských jednání se záležitost tentokrát neomezuje jen na ostrov, ale dotýká se širšího regionu. Výsledek probíhajících jednání bude mít například velký dopad na to, jak Turecko hodnotí své vztahy s EU. Pokud by rozhovory selhaly, strana, která bude vystupovat nekompromisně, ponese plnou zodpovědnost za definitivní rozdělení ostrova.

Nezdar při řešení kyperského problému by navíc dostal do patové situace už beztak skřípající bezpečnostní spolupráci mezi NATO a EU. Nedávná návštěva generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena v Ankaře jen znovu zdůraznila naléhavost kyperského urovnání. Neúspěch by mohl mít bezpečnostní důsledky i na Balkáně, v Černomoří a ve východním Středomoří – ve všech případech oblasti, kde USA i EU mají zásadní zájmy.

Právě to jsou důvody, proč by transatlantické společenství mělo do probíhajících rozhovorů pod záštitou OSN investovat čas a energii. Ani USA, ani EU si nemohou dovolit další krach na Kypru. V sázce je jednoduše příliš mnoho.