Na povrchu dárcovská konference Západu a bohatých arabských zemí tento týden v Paříži pouze pokračuje v díle dvou předchozích mnohostranných konferencí z let 2001 a 2002, zaměřených na pomoc Libanonu s rekonstrukcí jeho infrastruktury po letech občanské války a izraelské okupace a s řešením jeho obrovského zadlužení. Tentokrát dárci ještě navíc pomáhají vynahradit přímé i nepřímé ztráty ve výši 3,5 miliardy dolarů způsobené loňskou letní válkou mezi Izraelem a Hizballáhem a další nárůst dluhu na 40,6 miliard dolarů, ohromujících 180% libanonského HDP.

Agenda vypadá přímočaře, ale „Paříž III“ získala sotva skrývaný politický účel: podpořit vládu libanonského ministerského předsedy Fuáda Siniory tváří v tvář mocné domácí výzvě v čele s Hizballáhem a v důsledku oslabit vliv regionálních opor Hizballáhu, totiž Sýrie a Íránu.

Západ by měl našlapovat obezřetně. Existuje reálné riziko, že se zaplete do libanonské vnitřní politiky jako stoupenec jedné ze stran. Neměl by také nahrávat regionálním agendám Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska – což jsou stěží vzory demokracie –, které se horlivě snaží čelit tomu, co vykreslují jako hrozivý „oblouk“ šíitskomuslimské moci, který se táhne od Íránu po Libanon přes Sýrii a Irák.

Uvažme následující. Spojené státy i Francie, jež se ohledně Libanonu ujaly na Západě vedení, potvrdily „demokratickou a ústavní podstatu“ Siniorovy vlády. To je sice pravda, ale jen do jisté míry, neboť libanonský konfesijně založený politický systém přiděluje šíitům, již tvoří téměř 40% populace, pouze 21% parlamentních křesel. Sunnitům, představujícím nanejvýš 20% obyvatelstva, připadá státní úřad s největší výkonnou mocí, totiž úřad předsedy vlády.

Navíc sunnitsky založené protisyrské Hnutí budoucnosti, k němuž Siniora patří, tuto nespravedlnost účinně přeneslo i do současného parlamentu, když přebilo opozici a trvalo na uskutečnění všeobecných voleb roku 2005 na základě volebního zákona, v němž Sýrie roku 2000 zmanipulovala rozdělení volebních obvodů.

Západ by se proto měl mít na pozoru před neuváženým zavrhováním libanonské opozice coby prodloužené ruky Sýrie a Íránu. Měl by raději přivítat návrhy zprostředkovatelů Arabské ligy na okamžitou volební reformu a brzké parlamentní volby. Zároveň by měl očekávat, že opozice schválí zřízení mezinárodního tribunálu pro posouzení otázky atentátu na bývalého ministerského předsedu Rafíka Harírího, třebaže až po vyjasnění a zúžení současných příliš širokých pravidel Organizace spojených národů, jimiž se vyšetřování řídí.

Západ by měl rovněž pochopit, že mnohé ze Siniorou navrhovaných ekonomických a správních reforem, jako je zrušení palivových dotací a prudké zvýšení daně z přidané hodnoty, dopadnou nejsilněji na voličskou základnu Hizballáhu a jeho spojeneckého, z velké části křesťanského Svobodného vlasteneckého hnutí, vedeného uchazečem o post prezidenta Michelem Aúnem. Do opozičních řad se už přidala i Federace odborových svazů sdružující 200 tisíc členů a Siniorovy návrhy budou mezi lidmi dále rozdmýchávat populistický nacionalismus.

To vše by bylo možné považovat za předvídatelnou, konzervativní reakci na naléhavě potřebné reformy, kdyby ovšem nebylo žalostného historického výkonu sunnitského ekonomického establishmentu, který se mnoho let dosti zdárně přizpůsoboval syrské nadvládě. Součástí Harírího odkazu bylo udělování kvazimonopolních licencí svým věrným – třeba v případě mobilních telefonů – a prodej vládního dluhu při vysoce ziskových sazbách místním bankám, v nichž měl přímý podíl. Totéž platilo pro rozhazovačné politiky zadlužování a utrácení a pro využívání náboru zaměstnanců ve veřejném sektoru ke kooptování politických frakcí, přičemž obojí vyústilo v obrovský libanonský problém se zadlužeností.

Přesto skutečnou výzvou pro politiku Západu v Libanonu není ani ústavní reforma, ani zřízení Harírího tribunálu. Siniorova vláda a opozice zřejmě v příštích několika měsících najdou kompromis, založený nejspíš na některé verzi návrhů Arabské ligy. Náročnějším úkolem je rozetnout gordický uzel svazující Hizballáh (a otázku jeho odzbrojení), Sýrii a Izrael do osudového trojúhelníku.

Krátce, Západ musí předejít opětovnému propuknutí bojů v Libanonu tím, že bude usilovat o bezpodmínečné rozhovory mezi Sýrií a Izraelem o Golanských výšinách. Nezdaří-li se to, Paříž III bude představovat uhýbání před klíčovými politickými otázkami, jež je třeba řešit, a tudíž bude pouze hromadit potíže pro budoucnost.