Wednesday, October 1, 2014
0

NATO musí zvítězit

DENVER – Nedávná prognóza ministra obrany USA Roberta Gatese o „ponuré“ a „pochmurné“ budoucnosti NATO vyvolala rozsáhlé diskuse, ale možná že se ještě ukáže jako optimistická. Jak začíná být zřejmé, červen na nejisté cestě aliance představuje další milník: její operace v Libyi už svou délkou překonala operaci v Kosovu před 12 lety. V roce 1999 se srbský prezident Slobodan Milošević po 78 dnech vzdal, kdežto libyjský plukovník Muammar Kaddáfí teprve ke svému poznání musí dojít – a vlastně může dojít ke špatnému poznání.

V těch z nás, kdo jsme se angažovali v kosovské krizi, vyvolává libyjská intervence pocit déjà vu. Ve vzdušném prostoru Srbska a Kosova letouny NATO útočily na jeden cíl za druhým ne proto, aby podpořily osvobození území nebo pokročily ve strategické bombardovací kampani, ale spíš aby přinutily Miloševiće změnit názor. Jistěže, ve dnech následujících po zahájení kampaně se jako zdůvodnění přidala snaha zbavit Miloševiće prostředků k uskutečňování „etnického čištění“, ale skutečným záměrem bylo přesvědčit ho, že jednotky NATO musí nechat vstoupit do Kosova. Šlo o klasický případ nesouladu mezi strategií a uskutečňovanou politikou.

Žádná válka se neobejde bez řádky mylných předpokladů a ani kosovská kampaň se bez nich neobešla. Zřejmě nejvýznamnějším byl nezapomenutelný – leč chybný – názor, že Milošević se vzdá po několika dnech bombardování. Namísto toho se jako nejen vůdce za takových okolností ukryl do bunkru, a to jak obrazně, tak doslova, kde zůstával a mnoho nekomunikoval. Plánovači NATO se mezitím snažili určit cíle, které by mu buď vzaly prostředky k etnickému čištění, anebo jej – to častěji – přiměly ke změně postoje.

Intervence zažila krušné chvíle, přičemž tou nejméně příjemnou bylo patrně bombardování čínského velvyslanectví, chybně identifikovaného jako budova, kde byl uskladněn majetek srbských bezpečnostních sil – nástroj útlaku Kosova. Jak ubíhaly, dny, týdny a měsíce, aniž by byl v dohledu konec, nastávaly také okamžiky velkých obav o to, zda budou spojenci ochotní zachovat kurz. Ti, kdo jsou dnes zapojeni do operace v Libyi, zajisté cítí některé z těchto tlaků jakbysmet.

V březnu roku 1999 málokdo z lídrů NATO zpochybňoval, že je správné Miloševiće z Kosova vyhnat silou. Výrazněji se nepochybovalo ani o tom, že přední představitelé Evropy a Spojených států v dobré víře vyvinuli snahu Miloševiće přesvědčit vyjednáním a mírovými prostředky. Válka byla poslední možností.

Do března 1999 se skutečně rozhodnutí jít do války pokládalo za správné, protože všechny ostatní možnosti byly vyčerpány. Často (až příliš často) bývá citován výrok pruského teoretika vojenství devatenáctého století Carla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Za dnů, kdy se rozhodovalo, však na mysl přicházela příhodnější myšlenka: válka je seriózním prostředkem k dosažení seriózního cíle.

Nikdo z angažovaných v kosovské operaci neměl odlišný názor ani se nezaobíral úvahou, že by NATO mohlo své úsilí vzdát. To byl důvod, proč NATO začalo shromažďovat pozemní složky. Pozemních sil sice nakonec nebylo třeba, ale neúspěch se nepřipouštěl.

Připustit jej nelze ani dnes. V Libyi je také nesoulad mezi strategií a politikou. Politickým cílem je odstavit Kaddáfího od moci. Strategií – tedy mandátem k použití prostředků – je ochrana civilistů. To druhé nezajistí úspěch v tom prvním.

Tento rozpor se pomalu stírá, neboť NATO začíná nasazovat prostředky jako útočné vrtulníky, zaměřené bezprostředněji a odvážněji na dosažení skutečného cíle, tedy odstavení Kaddáfího od moci. K zajištění úspěchu je ale třeba udělat mnohem víc. Naříkání na neschopnost vzbouřenců nijak nepomůže. Libyjskou opozici je třeba brát, jaká je.

Gates se zcela správně zaměřil na otázku finanční udržitelnosti NATO. Za situace, kdy evropští vojenští činitelé zapojení do operace veřejně diskutují o mezích svých rozpočtů, není těžké pochopit, proč téma nadnesl. (Poznámka pro evropské vojenské špičky: nedávejte prosím Kaddáfímu znát, že vám docházejí bomby.)

Další věc, kterou Gates nadnesl, je ale ještě závažnější: nedostatek politické vůle. Některé země mají potřebný potenciál, a přesto jej pro boj neuvolnily, přičemž další neposkytly ani politickou podporu. NATO tímto výběrovým způsobem funguje odjakživa. Nová je ovšem možnost, že NATO neuspěje. Zdráhaví válečníci aliance by o tomto riziku měli přemýšlet, zatímco postávají za postranní čárou.

Nastaly pro NATO nesnadné časy, jak Gates na sklonku svého zářného funkčního období poznamenává. Bylo učiněno rozhodnutí vojensky vstoupit do situace, jejíž význam je nepochybně okrajový, ale teď musí všichni spojenci pochopit, že nasazují seriózní prostředky k dosažení seriózního cíle. Všechny země, které přijaly rozhodnutí intervenovat v Libyi, včetně USA, musí vystupovat se smyslem pro oživený elán a s vědomím toho, že NATO – nehledě na jeho nedostatky či schodky – musí zvítězit.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured