V rámci dnešní vzkvétající světové ekonomiky zaznamenává rychlý růst také většina rozvojových zemí. Přesto tím nezeslábl tlak na snížení zející příjmové propasti mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, která více než půl století vévodila celosvětovým debatám.

Mezinárodní nerovnosti, které byly před třiceti lety velké, se od té doby ještě zhoršily. Nejznepokojivějším rysem tohoto trendu je vysoký počet „růstových kolapsů“ během posledních dekád dvacátého století, kdy jen několik málo rozvojových ekonomik (východní Asie, Indie) dokázalo udržet vysoké tempo růstu.

Existuje však i další mezinárodní příjmová divergence, která si zaslouží pozornost. Od roku 1980 je svět svědkem rozšiřující se příjmové propasti mezi rozvojovými zeměmi. Jak zdůraznila nedávná zpráva Organizace spojených národů s názvem Světový ekonomický a sociální přehled 2006 , obsahuje tato „dvojitá divergence“ čtyři klíčová ponaučení pro hospodářský růst v rozvojovém světě.

Za prvé se zdá, že úspěch a nezdar v dosahování trvalého hospodářského růstu jsou soustředěny v čase a prostoru. To znamená, že růst jednotlivých rozvojových zemí nezávisí jen na jejich domácí hospodářské politice – což bylo v nedávných desetiletích jádrem debat o hospodářském rozvoji. Závisí rovněž na faktorech, které jednotlivé země nemohou ovlivnit: na globálních ekonomických podmínkách a regionálních ekonomických prostředích. Nedávný boom v některých částech rozvojového světa ukazuje právě to.

Za druhé platí, že zatímco v průmyslových zemích je klíčovým prvkem růstu posouvání technologické hranice, v případě rozvojových zemí hraje podstatnou roli transformace výrobních a exportních struktur, zejména přesunem zdrojů do činností s vyšší úrovní produktivity. Klíčem k dosažení tohoto cíle je schopnost diverzifikovat domácí produkci vyvíjením nových činností, posilováním hospodářských vazeb uvnitř země a vytvářením nových domácích technologických kapacit.

Pro úspěšnou diverzifikaci má klíčový význam vybudování průmyslového sektoru a moderního sektoru služeb. Deindustrializace a koncentrace růstu do neformálních činností v oblasti služeb je naproti tomu receptem na nezdar, jak dokládá smutná zkušenost většiny rozvojových zemí v posledních desetiletích.

Stěžejní roli v hospodářské diverzifikaci hraje rovněž forma začlenění se do světových trhů. Země, které se integrují do dynamických světových trhů výrobků a služeb, si vedou lépe než ty, jež se specializují na sektory náročné na přírodní zdroje.

Vývoz však není jediným klíčovým faktorem: ještě důležitější je propojení exportního sektoru s jinými domácími sektory. Pouhá těžba nerostných zdrojů, stejně jako kompletování výrobků v montovnách – což je běžná praxe v Mexiku a střední Americe –, generují jen malou dodatečnou poptávku po produktech domácích průmyslových odvětví, takže mají omezený růstový efekt. Úspěšná exportní strategie nezávisí na tom, kolik státy exportují, nýbrž co exportují a jak je jejich exportní sektor integrován s dalšími domácími hospodářskými aktivitami.

Totéž platí pro přímé zahraniční investice (FDI). Z nich mají největší prospěch ty země, ve kterých na FDI profitují také domácí firmy a instituce – tedy ty, jež mají potřebnou absorpční schopnost.

Za třetí se makroekonomická stabilita, investice a růst navzájem posilují. Udržet stabilitu však neznamená jen zajistit trvale nízkou inflaci, ale také – což je klíčové – vyhnout se velkým výkyvům v hospodářské činnosti, vnějším nerovnováhám a finančním krizím. Tím se vysvětluje, proč ve světě, kde rozvojové země čelí stále větším šokům, hraje z hlediska hospodářského růstu životně důležitou roli makroekonomická politika zaměřená na „vyhlazování“ hospodářského cyklu (tedy proticyklická makroekonomická politika).

V posledních desetiletích se však makroekonomická politika ve většině rozvojových zemí stala spíše procyklickou , neboť do značné míry ještě zhoršovala vrtkavost mezinárodních finančních trhů a cen komodit. Procyklická fiskální úprava má sklon podněcovat krátkodobou orientaci na hospodářskou politiku, což omezuje dlouhodobé investice do infrastruktury a lidského kapitálu, a tím podvazuje růst.

Větší fiskální prostor lze vytvořit zlepšením státní správy, posílením daňové základny a v případě nejchudších zemí také získáním dodatečné a stabilní oficiální rozvojové pomoci (ODA) poskytované prostřednictvím národních rozpočtů. Neurčuje-li podobu ODA geopolitika, může mít silný pozitivní dopad na dlouhodobý růst – v podstatě proto, že podporuje investice do infrastruktury a lidského rozvoje.

A za čtvrté znamená reforma institucí více než jen vytváření trhů a garantování vlastnických práv. Zahrnuje také tvorbu regulačního a institucionálního rámce, který je zapotřebí k dobrému fungování trhů, zajišťování nezbytných veřejných statků a zaručení spravedlivých pravidel. „Velké třesky“ v reformě institucí však mohou napáchat víc škody než užitku. Menší a postupná institucionální změna může mít silný dopad na růst, pokud je vnímána jako počátek další důvěryhodné reformy.

Co tedy bude zapotřebí k tomu, aby se mezinárodní příjmové propasti začaly uzavírat, aniž to poškodí globální rozvojové vyhlídky? Potřebujeme udržet stabilní, rostoucí světovou ekonomiku s takovými pravidly mezinárodního obchodu, která budou skutečně orientována na rozvoj – právě to se silně očekává od současných (byť zatím skličujících) obchodních jednání. Ruku v ruce s tím by měla jít tvorba „nabídkových kapacit“ v rozvojových zemích, což ve výrobním i obchodním sektoru vyžaduje politiku podněcující strukturální transformaci.

Kromě toho musíme otevřít větší prostor proticyklickým makroekonomickým politikám a k cenové stabilitě přistupovat nikoliv jako ke konečnému cíli, ale spíše jako k prostředku na cestě k hospodářskému růstu a tvorbě pracovních míst. Potřebujeme zajistit trvalou úroveň veřejných výdajů, abychom uskutečnili nezbytné investice do infrastruktury a lidského kapitálu a abychom zvýšili ODA poskytovanou prostřednictvím rozpočtů chudých zemí.

V neposlední řadě bychom pak měli podporovat postupné institucionální reformy, které vzniknou v dané zemi a budou brát ohled na její specifika.

Realizací razantní, avšak pružné agendy pro domácí rozvoj, jíž budou napomáhat mezinárodní kooperace a pravidla zaručující rozvojovým zemím náležitý „politický prostor“, můžeme globální příjmovou nerovnost snížit. Budeme-li se mít před touto propastí na pozoru, můžeme poskočit k lepší a vstřícnější formě globalizace.