Slobodan Milošević podvedl spravedlnost a tím prokázal marnost snahy o vypořádání se s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti prostřednictvím mezinárodních trestních řízení. Takový je přinejmenším závěr, k němuž někteří lidé dospěli poté, co Milošević zemřel v haagském vězení: skutečnost, že svůj proces dokázal čtyři roky protahovat a ještě unikl verdiktu, se považuje za důkaz, že mezinárodní společenství mrhá prostředky, když takovéto lidi staví za jejich postoje před soud.

I nejoddanější stoupenci mezinárodní spravedlnosti připouštějí, že Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY) měl mnoho nedostatků. Všichni, kdo se na něm podíleli, byli v takovém řízení nováčky a museli se učit za pochodu, neboť tu podobné orgány nebyly od dob soudů v Norimberku a Tokiu po druhé světové válce.

Tyto poválečné orgány byly navíc tribunály, kde váleční vítězové soudili poražené a stíhaní už byli ve vazbě. ICTY naproti tomu nemá žádnou vlastní možnost obžalované zatknout. Musí spoléhat na přesvědčování, aby si zajistil spolupráci dalších stran – spolupráci, která je stále odmítána v případě dvou nejnechvalněji proslulých obžalovaných z bosenské války, Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće.

Než se Tony Blair a Robin Cook v roce 1997, čtyři roky po ustavení ICTY, stali ministerským předsedou a ministrem zahraničí Velké Británie, jednotky NATO v Bosně nedokázaly obžalované podezřelé zajistit, ani když na ně narazily. K dnešku už samozřejmě před tribunálem stanulo 133 obžalovaných ze všech válčících stran bývalé Jugoslávie, již byli obviněni z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, a dokonce genocidy.

Jedná se o nesmírně složité kauzy, jež v mnoha případech zahrnují nejen zcela nové otázky podle mezinárodního práva, ale také tisíce svědků, často traumatizovaných svým utrpením a rozptýlených do mnoha zemí, neustálou potřebu vynikajícího simultánního tlumočení a rušivé taktiky některých obžalovaných. Přesto byla řízení proti 85 z nich, včetně odvolání, dovedena do konce.

Při vedení soudního jednání byl dosud ICTY vždy vzorem spravedlnosti. Hory důkazů v jeho záznamech co do rozsahu dokumentace přibližují hrůzné zločiny spáchané během válek v bývalé Jugoslávii zločinům spáchaným nacisty. Nevyhnutelné snahy demagogů revidovat historii událostí, k nimž došlo v 90. letech 20. století v bývalé Jugoslávii, bude komplikovat právě dostupnost těchto důkazů, včetně faktů shromážděných během Miloševićova procesu.

ICTY není ani zdaleka neúspěšný a inspiroval ustavení několika dalších obdobných soudů, mimo jiné pro Rwandu, Sierru Leone, Kambodžu a stálý Mezinárodní trestní soud. Těmto orgánům neunikly ani hlavy států.

Milošević, bývalý prezident Jugoslávie a později Srbska, zemřel ve vězení. Biljana Plavšićová, prezidentka bosenskosrbské republiky po Karadžićovi, vyjádřila nad svými zločiny lítost, přiznala svou vinu a odpykává si trest ve vězení. Jean Kambanda, bývalý ministerský předseda Rwandy se přiznal k zločinům proti lidskosti a ke genocidě a odpykává si ve věznici doživotní trest.

Pomalu se tak blížíme k okamžiku, kdy si někteří z těch, kdo zamýšlejí dopustit se zločinů, jaké spáchal Slobodan Milošević, budou nuceni uvědomit, že jednou by za ně mohli být pohnáni k zodpovědnosti. Charles Taylor byl prezidentem Libérie, když jej tribunál pro Sierru Leone obžaloval. Musel prchnout ze své země, čímž připravil cestu demokratické proměně, která vyústila v nedávnou volbu Ellen Johnsonové-Sirleafové. Taylor stále čelí vyhlídce na soud a další diktátor, Saddám Husajn, v současnosti stojí před národním soudem v Iráku.

Setrvání na cestě mezinárodní spravedlnosti bude nadále vyžadovat značné prostředky. Navzdory jejich výši jde o náklady zanedbatelné, srovnáme-li je s výdaji na humanitární pomoc, mezinárodní vojenskou intervenci a pomoc s obnovou. Nejpodstatnější je samozřejmě nutnost zamezit utrpení působenému zločiny, jež k mezinárodnímu stíhání vedou; v případech, kdy těmto zločinům předejít nelze, musíme obětem a jejich rodinám zajistit prosazením spravedlnosti určitou úlevu a zadostiučinění.

Samozřejmě, pomalý, trýznivý proces mezinárodní spravedlnosti je pro oběti často frustrující. Bylo by však horší, kdyby ti, kdo jsou zodpovědní za velké zločiny, unikali spravedlnosti, jak už se v minulosti mnohokrát stalo. Po Miloševićově smrti by před ICTY měli být postaveni Karadžić a Mladić, aby se upevnilo dílo soudu a obětem se dalo najevo, že mezinárodní společenství je odhodláno nenechat jejich utrpení upadnout v zapomnění. Poslání ICTY je stejně platné a živé, jako bylo vždy: ukázat, že éra beztrestnosti za některé z nejhorších zločinů lidstva se chýlí ke konci.