Nejzarputilejší antisemitský a ultranacionalistický rumunský politik Corneliu Vadim Tudor se usilovně snaží přesvědčit lidi, že se změnil. Pro většinu novinářů a politických vědátorů v Rumunsku však tato sebeproklamovaná vycizelovaná konverze působí v případě člověka s bezkonkurenčním fanfarónským nadáním jen jako další politická fraška.

Kdyby byl Tudor pouhým politickým klaunem, pak by otázka, zda ještě stále nenávidí Židy, neměla žádnou důležitost. Tudor ovšem představuje politickou sílu, s níž je třeba počítat. S blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami chce každý zjistit, co má vlastně za lubem.

Tudor býval dvorním básníkem někdejšího diktátora Nicolae Ceauşescua. Podporoval Securitate (rumunskou komunistickou tajnou policii) a velebil Ceauşescuovo vlastenectví. Po zhroucení komunismu obviňoval ze všech nedostatků reformního procesu „cizáky" - tedy Západ, rumunskou menšinu etnických Maďarů a zejména Židy. Dokonce rozvinul kult maršála Iona Antonescua, rumunského diktátora z let 1940-1944 a Hitlerova spojence, který nařídil masakr asi dvou set tisíc Židů. Zběsilost Tudorovy rétoriky namířené proti každému, kdo se mu postavil, narostla do výšin nepoznaných od fašistické éry.

V roce 1990 založil Tudor týdeník, jehož prostřednictvím vedl zlovolné a reakcionářské kampaně. Nedlouho poté založil krajně nacionalistickou Stranu velkého Rumunska (PRM) a vytvořil takzvaný „seznam národní zrady", na němž našly místo téměř všechny významné postavy politiky a kultury. Kromě toho vyhrožoval (nebo snad sliboval), že kdyby se dostal k moci, byli by všichni zločinci nahnáni na stadiony a postříleni z kulometů.

Ačkoliv Tudor čelil bezpočtu žalob za nactiutrhání, stále se nedal umlčet. Ve všeobecných volbách v roce 2000, kdy se vládnoucí středopravá koalice zhroutila, získala PRM přibližně 20% hlasů a stala se druhou největší stranou v parlamentu. Sám Tudor v následných prezidentských volbách skončil na druhém místě.

A tu náhle Tudor před několika měsíci oznámil, že zakusil náboženský prožitek a změnil názor na Židy. Přiznal, že zastával antisemitské postoje, ale Bůh mu prý otevřel oči, takže nyní miluje Židy stejně, jako je předtím nenáviděl.

Načež se skutečně začal omlouvat za své předchozí nenávistné antisemitské řeči. Muž, který kdysi prohlásil, že si dokáže „docela dobře představit světovou kulturu bez Židů", náhle tvrdil, že si uvědomuje, jak nepostradatelní Židé pro světovou kulturu jsou. Kromě toho uvedl, že si najal známého izraelského specialistu na ovlivňování veřejného mínění Ejala Arada, aby vedl jeho prezidentskou kampaň. „Židi" už prý nejsou jeho nepřáteli; dokonce pro něj pracují.

U rozvláčných omluv se však Tudor nezastavil. Krátce poté sponzoroval odhalení bysty zavražděného izraelského premiéra Jicchaka Rabina v transylvánském Brašově. Pro tuto příležitost si vzal na hlavu jarmulku a více než dvě hodiny řečnil o svém „filosemitismu". Další představitelé PRM, kterým Tudor rovněž rozdal jarmulky, jen rozpačitě přešlapovali.

Sbor poté zapěl rumunské a židovské písně a všichni si slíbili, že se Vadim stane „příštím a prvním křesťanským prezidentem" Rumunska, na jarmulku nehledě! Později stál Tudor v čele delegace PRM, která položila věnec v Osvětimi, kde tento někdejší popírač holocaustu prohlásil, že Židé byli v Rumunsku vyhlazeni.

Co se skrývá za tímto politickým oportunismem? Tudor ví, že jeho volební úspěch z roku 2000 již patří minulosti. V červnových komunálních volbách si PRM vedla bídně. Opravdu velkou bitvu svedou letos v listopadu sociální demokraté (PDSR) a centristické uskupení Demokratická aliance. Tudor nemá nejmenší šanci stát se „prvním křesťanským prezidentem Rumunska". Jeho jedinou nadějí je získat alespoň takový podíl na moci, aby mohl vstoupit do budoucí koalice, a proto musí působit aspoň napůl seriózně.

Tudorova strategie opravdu může fungovat, protože postkomunistická PDSR vedená prezidentem Ionem Iliescuem a premiérem Adrianem Nastasem se pravděpodobně nebude proti takové alianci stavět, nebude-li mít jinou možnost, jak po listopadových všeobecných volbách získat většinu. Zoufale se totiž touží udržet u moci, děj se co děj, takže je nepravděpodobné, že by zpochybňovala Tudorův demokratický „rodokmen". V letech 1992 až 1996 již koneckonců s PRM vládla.

Je zde však jeden zádrhel: v roce 2007 má Rumunsko vstoupit do EU, a bude-li ve vládě PRM, která má nálepku extremistické a antisemitské strany, může to celý integrační proces postavit na vedlejší kolej. Žádná vláda členské země EU nebude chtít přizvat do klubu administrativu obsahující mnohem ošklivější rumunskou verzi Le Pena a Haidera. Právě proto Tudor zoufale potřebuje získat patinu demokratické úctyhodnosti. Zřejmě doufá, že nošením jarmulky a kajícným přístupem k vlastnímu antisemitismu ošálí pár naivních západních politiků.

Nikdo by se však neměl nechat zmást. I přes politické kličkování je Tudor ve svých názorech mimořádně důsledný. Vždy si myslel a psal, že „Židi" vnesli do Rumunska kapitalismus, komunismus, spiritualismus, alkoholismus, dekadentní hollywoodské filmy a pornografii. Prohlašovat to veřejně však už nezabírá - ne snad proto, že by Rumuni takto neuvažovali (mnozí si to zajisté stále myslí), nýbrž proto, že politická třída od levice po pravici se chce stát součástí Evropy a nebude se spojovat s nikým, kdo tuto touhu ohrožuje.

Tudorovo objímání Židů je tedy konverzí z rozumu. Pokud Paříž stála středověkým francouzským králům za mši, pak Bukurešť stojí Tudorovi za jarmulku.