VÍDEŇ – Apologeti neoliberalismu se domnívají nejen, že by se státy měly řídit jako firmy, ale také, že by se v co největší míře měly vystříhat zásahů do ekonomiky. Trh, nenechají se zviklat, se reguluje sám. Už před více než 50 lety však laureát Nobelovy ceny Paul Samuelson tuto idealizaci trhů popřel živými pojmy: absolutní svoboda trhu povede k tomu, že mléko, které potřebuje chudé dítě ke zdravému vývoji, dostane Rockefellerův pes, a to nikoliv kvůli selhání trhu, nýbrž proto, že „zboží se dostává do rukou těch, kdo za něj zaplatí nejvíc.“

Tato distribuční nesnáz prostupuje jádrem kapitalistického systému, který spočívá v nekonečné soutěži podněcované touhou maximalizovat zisky. Sociální svědomí v takovém světě nemá místo.

Tuto mezeru musí vyplnit právě stát, v některých společnostech ve větší míře, jinde v menší. Tržní hospodářství nemá jako systém tvorby bohatství soupeře, ale zajistit, aby se toto bohatství spravedlivě rozdělovalo, dokáže jedině sociální kompenzace. Evropské sociálně-tržní ekonomiky, mnohem víc než anglosaský neoliberální model, pokládají zmírňování nespravedlností vyvolávaných trhem za povinnost státu.

Ve skutečnosti tržní hospodářství může fungovat, jedině pokud stát intervenuje. Americká finanční krize dokládá, co se stane, když se trhům ponechá volná ruka. Než aby se tržní hráči sami regulovali, raději se zničí, ať už jsou třeba sebevíc uctíváni jako zlatá telata.

Vskutku, investiční bankéři proměnili akciové trhy v surreálný cirkus. Povětšinou připomínali provazochodce žonglující s vypůjčenými penězi nad propastí bez záchranné sítě. Hrozilo, že se zřítí – dokud na scénu nestoupil stát. Ve Felliniho filmu „La Strada“ (Silnice) žili umělci z cirkusu na okraji společnosti; v „Cirkuse Wall Street“ žili jako bozi a vydělávali miliony.

To je načas pryč. Wall Street zkrachovala. Současná krize, pád Wall Street, je pro neoliberalismus tímtéž, čím byl pro komunismus pád Berlínské zdi v roce 1989.

Globální rozsah této krize má kupodivu i svou pozitivní stránku. Mezinárodní společenství má teď za úkol přemýšlet o tom, jak přebudovat finanční sektor a minimalizovat riziko podobné katastrofy v budoucnosti. Významnou součástí problému byla až dosud neochota zemí spolupracovat. Dřívější požadavky na přísnější regulaci přišly vniveč kvůli odporu finančního sektoru. Kdy se má tento postoj změnit, když ne teď?

Začít je třeba na schůzce hlav států a vlád na jednání Evropské rady v polovině října v Bruselu. Je nezbytné, aby Evropská unie přijala výzvu finanční krize na nejvyšší úrovni, vyvodila patřičné závěry a podnikla další logické kroky.

Jaká ponaučení si tedy lze vzít z krachu neoliberálního ekonomického modelu?

Zaprvé, trhy potřebují jasná pravidla. Pevnější regulace znamená právně závazná, globálně platná pravidla a normy. Významné oblasti hospodářské politiky sice podléhají pravidlům, která umožňují trestní sankce, ale finanční sektor má zvláštní postavení, který už nadále není přijatelný.

Oblastmi finančního sektoru, jež utrpěly největší újmu na svém renomé, jsou právě ty, které podléhají regulaci a dohledu nejméně: trhy s deriváty, hedžové fondy a fondy soukromého kapitálu a ratingové agentury. Dobrovolné kodexy chování jsou chmurnou ukázkou nezdaru. Naléhavě potřebujeme globálně platné minimální regulační standardy podobné těm, které platí například ve WTO.

Potřebujeme demokraticky legitimizovanou světovou finanční organizaci, vybavenou nezbytnými regulačními nástroji, která bude dohlížet na hlavní globální finanční instituce. Tato organizace by také měla mít pravomoc vytvářet podmínky pro větší transparentnost a zavádět lepší systémy včasné výstrahy a nástroje krizového řízení.

Nově vytvořená regulace nemusí platit pro všechny. Avšak jen ty finanční instituce, které se těmto pravidlům podřídí, by měly mít možnost v případě krize spoléhat na podporu ze strany veřejných orgánů. To by zajistilo jak fiskální stabilitu, tak fiskální novátorství – na rozdíl od současného stavu, kdy nikdo nedodržoval žádná pravidla, a když propukla krize, jako zachránci museli přispěchat daňoví poplatníci.

Zadruhé, je třeba posílit instituce sociálního státu. Krize jasně ukázala, že zajišťování elementárních potřeb lidí si nesmí pěstovat závislost na spekulacích a křivkách vývoje akciových trhů. Zásadní důležitost má tudíž expanze veřejného financování penzí, ošetřovatelské péče a zdravotního pojištění.

Konečně, potřebujeme evropský program ekonomické stimulace – „neodolatelnou příležitost“ – a potřebujeme jej bezodkladně. Krize na mezinárodních finančních trzích má zjevný dopad na reálnou ekonomiku Evropy. Některé velké země EU jsou na hranici recese. Japonsko zkraje 90. let příliš dlouho vyčkávalo a promeškalo vhodnou příležitost k zavedení protiopatření, což je důvod, proč se dodnes ze své dlouhé stagnace nezotavilo.

Bude zapotřebí veřejných investic do infrastruktury (například do rozsáhlé expanze evropské železniční sítě) a dále do ochrany klimatu a zelených technologií. Pro zpevnění kupní síly a oživení spotřeby jsou nezbytné daňové škrty pro domácnosti s nízkými a středně vysokými příjmy.

Samozřejmě, konkrétní podobu, již takové programy ekonomické stabilizace mají dostat, by měly určit členské státy EU. To by však evropské vlády nemělo odvádět od úzké spolupráce. Aby byl stimulační program účinný, bude zapotřebí, aby evropské státy jednaly v souladu.