LONDÝN – Počátkem října jsme si připomněli sedmé výročí zahájení Američany vedeného bombardování Afghánistánu. O sedm let později Taliban stále bojuje. Při útoku na Laškar Gah, hlavní město provincie Helmand, nedávno zahynulo přibližně 50 povstalců. Usáma bin Ládin není nikde k nalezení. Nastal čas, aby NATO deklarovalo vítězství a odešlo?

Do francouzského satirického magazínu Le Canard Enchainé nedávno prosákl francouzský diplomatický telegram týkající se rozhovoru, který spolu 2. září vedli francouzský velvyslanec v Afghánistánu Francois Fitou a jeho britský protějšek Sherard Cowper-Coles. Brit údajně prohlásil, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se zhoršuje, že ji zhoršuje přítomnost NATO a že oba americké prezidentské kandidáty je třeba přesvědčit, aby do této šlamastyky nezabředli ještě hlouběji. Jedinou realistickou politikou by prý bylo vyšlechtění „přijatelného diktátora“. Britské ministerstvo zahraničí pochopitelně popřelo, že by tyto úvahy odrážely názor britského kabinetu.

Odstupující velitel britských jednotek v Afghánistánu, brigadýr Mark Carleton-Smith, prohlásil, že porážka Talibanu není „uskutečnitelná ani podporovatelná“. Dva dny po tomto chmurném hodnocení se k němu připojil francouzský náčelník obranného štábu, generál Jean-Louis Georgelin. A zvláštní zástupce generálního tajemníka Organizace spojených národů v Afghánistánu Kai Eide vyslovil souhlas s názorem, že situaci nelze stabilizovat pouze vojenskými prostředky. Všichni volají po společném politickém úsilí, které by zahrnovalo i jistou formu vyjednávání s Talibanem.

Rovněž koncept zprávy amerických zpravodajských agentur dospěl k závěru, že se Afghánistán nachází na „sestupné spirále“, a vyjádřil vážné pochyby o schopnosti afghánské vlády udržet na uzdě povstání Talibanu. Saúdskoarabský král Abdalláh navíc uspořádal během ramadánu společnou snídani představitelů afghánské vlády a Talibanu. Jak se dalo čekat, obě strany popírají, že se nějaká seriózní jednání uskutečnila, a Spojené státy i Velká Británie prohlásily, že o této „saúdské iniciativě“ nic nevědí. Afghánský ministr obrany Abdul Ráhim Wardak se však později nechal slyšet, že vyřešení konfliktu vyžaduje „politické urovnání“ s Talibanem.

Přes to všechno vyzval americký ministr obrany Robert Gates na nedávném summitu NATO v Budapešti členské státy aliance, aby poskytly na mise v Afghánistánu další jednotky. Brity obvinil z „defétismu“ a uvedl, že zhoršující se bezpečnostní situace v Afghánistánu by se dala řešit „navýšením“ vojenské přítomnosti na způsob Iráku, kde tento krok bezpochyby snížil hladinu násilí. Američané už pro příští rok vyčlenili dalších 8000 vojáků.

Zdá se tedy, že došlo k rozkolu. Britové a Francouzi pilně vyhodnocují situaci a připravují se snížit své závazky v Afghánistánu. Věří, že navýšení spojeneckých sil pouze prohloubí pocit okupace a poskytne Talibanu více cílů. Nalezení „realistického diktátora“ by naopak umožnilo, aby NATO během několika let většinu svých jednotek stáhlo.

Američané si však přejí posílení stavu – americký generál, který velí jednotkám NATO v Afghánistánu, minulý měsíc prohlásil, že potřebuje další tři brigády, což je celkem asi 15 000 vojáků, a Gates požádal Evropany, aby tyto vojáky buďto poslali, anebo za ně zaplatili. Američané si uvědomují, jak je důležité předcházet si ty talibanské vůdce, které nemotivuje náboženská ideologie, nýbrž kmenová loajalita, ale současně se stavějí proti nejnovější afghánské politice vyjednávat přímo a oficiálně s Talibanem.

Barack Obama i John McCain prosazují navýšení počtu jednotek v Afghánistánu nad úroveň, ke které se již zavázala Bushova administrativa. Obama prohlásil, že stažení vojáků z Iráku je naléhavou prioritou. McCain neuvedl o svých plánech žádné podrobnosti. Obama učinil téma kampaně z kritiky Bushovy administrativy za to, že zanedbala Afghánistán a převedla prostředky, které jsou tam zapotřebí, na pomýlenou válku v Iráku. McCain naopak vždy tvrdil, že Irák je důležitějším bojištěm.

To, co kandidáti slibují na řečnickém stupínku, ne vždy odpovídá tomu, co pak dělají v úřadu. Během druhé prezidentské debaty Obama řekl: „Zabijeme bin Ládina. Rozdrtíme al-Káidu.“ Je jeho vlastenecké renomé dostatečně silné, aby dokázal z tohoto závazku vycouvat a začít jednat o stažení, aniž dopadl talismana Usámu? Co by americké stažení znamenalo pro Afghánistán, pro Pákistán a pro budoucnost NATO? Ústup z první velké mise mimo území členských států by byl pro alianci ničivou ranou.

McCain má možná kupodivu větší manévrovací prostor. Republikánští prezidenti mají při vyjednávání s nepřáteli lepší bilanci než demokratičtí. Eisenhower ukončil válku v Koreji, Nixon válku ve Vietnamu – oba konflikty přitom rozpoutali jejich demokratičtí předchůdci. Sršatý antikomunista Nixon navázal styky s Maovou Čínou a započal politiku uvolňování napětí se Sovětským svazem. Reagan přivedl z Íránu americké rukojmí. Tím, že odsoudil komunistickou „říši zla“, navíc pomohl dovést ke konci studenou válku. A zcela nedávno vyňal George W. Bush Severní Koreu z „osy zla“ tím, že ji vyškrtl z amerického seznamu zemí podporujících terorismus.

A co Britové? Vzpomněli si náhle na neudržitelné náklady na vedení asymetrických konfliktů? Afghánistán nikdy nebyl místem, na němž by kterákoliv zahraniční armáda vydržela dlouho. Britové se tam spálili dvakrát (1840-41, 1878-80). Rusové rovněž.

Rudyard Kipling to v roce 1886 sečetl a podtrhl správně:

Žádná poučka, o níž Eukleidés nám praví,

nižádné vzorce, o nichž v knihách je řeč,

před tvým kabátcem kulku nezastaví,

nevychýlí z dráhy svištící meč.

Udeř, kdo můžeš, střílej, jen se tuž –

však vítězem spíše bude místní muž.