Chvíle pravdy nastala. Evropská unie musí 17. prosince rozhodnout, zda zahájí přístupové rozhovory s Tureckem. Je dnešní unie připravena obrátit kurz, který před čtyřmi desítkami let poprvé vytyčili takoví titáni jako Charles de Gaulle a Konrad Adenauer?

Když evropské hlavy států a předsedové vlád dospěli v roce 1999 k závěru, že „Turecko je kandidátská země směřující ke vstupu do unie na základě stejných kritérií, jež platí pro ostatní kandidátské státy“, učinili tak s plným vědomím všech argumentů pro i proti členství Turecka v EU. Totéž platí o rozhodnutí, které učinili o tři roky později, když přislíbili, že zahájí vstupní rozhovory, pokud v prosinci 2004 shledají, že Turecko splňuje politická kritéria, a pokud to doporučí Evropská komise. To druhé se v říjnu stalo.

Když komise své doporučení tlumočila, zdůraznila dosažený pokrok Turecka a zároveň naznačila, ve kterých oblastech je třeba vynaložit větší úsilí. Závěry komise byly nicméně jasné: komise „má za to, že Turecko dostatečně splňuje politická kritéria, a doporučuje, aby byla zahájena přístupová jednání“. Pokud by nyní vedoucí evropští činitelé se zahájením přístupových rozhovorů váhali, nejenže by se dostali do rozporu s vlastními předchozími rozhodnutími, ale dopustili by se také jasného porušení opakovaných politických závazků unie vůči Turecku.

Tyto rozhovory musí být již z podstaty a z logiky věci zaměřeny na vstup. Očekává se, že budou dlouhé a obtížné. Turecko však z toho bude mít prospěch, poněvadž získá čas k pokračování – a prohlubování – transformačního procesu, jenž zde již probíhá.

EU by zase měla využít tohoto intervalu k tomu, aby si zametla před vlastním prahem: ratifikovala ústavní smlouvu a dokončila integraci nových členských zemí přijatých v letošním roce, jakož i těch – konkrétně Bulharska, Rumunska a Chorvatska –, které možná do unie vstoupí v době konání přístupových rozhovorů s Tureckem.

Tento úkol rozhodně není nad síly unie. Postaví-li se Turecko i unie ke svým úkolům čelem, pak budou obě strany v době přijetí konečného rozhodnutí hluboce proměněné.

Vzhledem ke specifickým charakteristikám Turecka – jeho velikosti, geopolitickému postavení a náboženským tradicím – představuje jeho vstup do EU pro obě strany obrovské výzvy i obrovské příležitosti. Žádný z problémů by však neměl být pokládán za nepřekonatelnou překážku tureckého členství. Komise koneckonců ve své zprávě ukázala, jak je lze překonat.

Většina argumentů předkládaných skeptiky vůči tureckému členství je ve skutečnosti falešná a zavádějící. Každý musí jistě vědět, že se Turecko vždy identifikovalo jako evropský stát a jako takový je již před mnoha desítkami let uznal i zbytek Evropy. Jak jinak by ostatně mohlo být plnohodnotným členem všech evropských organizací a institucí s výjimkou EU?

V tomto ohledu se Turecko od základu liší od severoafrických a blízkovýchodních států. Jednoduše není pravda, že vstup Turecka by otevřel stavidla pro mimoevropské země.

Stejně mylný je i názor, že turecká dohoda o přidružení z roku 1963 je pro vstup Turecka do EU málo relevantní, protože tehdejší evropské společenství mělo ryze hospodářský charakter. Již od počátku integračního procesu totiž evropští otcové-zakladatelé dávali hojně najevo, že konečným cílem je politická unie a ekonomická integrace představuje jen první krok.

Je absurdní naznačovat, že si evropští vizionáři jako Adenauer a de Gaulle neuvědomovali důsledky svého rozhodnutí uznat Turecko za přidruženého člena EHS. Prezident společenství Walter Hallstein dokonce v této souvislosti třikrát zopakoval, že „Turecko patří do Evropy“.

Když Evropská rada v roce 1999 otevřela cestu pro členství Turecka, brala plně v úvahu založení Evropské (politické) unie Maastrichtskou smlouvou v předchozích letech. Členové Evropského konventu navíc nemohli být slepí k možnosti brzkých přístupových jednání s Tureckem. A konečně neexistuje důvod se domnívat, že by se s tureckým členstvím nemohla vyrovnat nová ústava.

Sedmnáctého prosince musí evropské hlavy států a předsedové vlád učinit jasné a jednoznačné rozhodnutí ve prospěch přístupových rozhovorů s Tureckem, čímž učiní zadost vlastním dlouhodobým závazkům, a poslouží tak nejhlubším zájmům Evropy. Jde o historické datum; v sázce je důvěryhodnost Evropské unie.