Prezident Spojených států již tři roky sleduje unilateralistickou agendu, ignoruje všechny důkazy, které jsou v rozporu s jeho stanovisky, a odsunuje stranou základní a odvěké americké principy.

Vezměme si třeba otázku globálního oteplování. Bush v této věci očividně ,,svévolně opustil posádku" (abychom použili vojenského žargonu). Znovu a znovu zpochybňuje vědecké důkazy. (Bushova akademická erudovanost přitom pochopitelně nikdy nebyla příliš působivá.) Bushův postoj je více než jen mylný; je přímo trapný. Když prezident požádal americkou Národní akademii věd, aby se na tento problém zaměřila, dospěla akademie k senzačnímu závěru (ostatně k jedinému, k jakému mohla při poctivém přístupu dospět): totiž že skleníkové plyny představují hrozbu. Američtí výrobci automobilů však své hltače benzinu milují a Bushovi kumpáni z ropného průmyslu si nepřejí být rušeni při své destrukci zemské atmosféry. Takže žádná změna politiky.

V Iráku Bush znovu sledoval unilateralistickou agendu - prohlašoval, že existují nezvratné důkazy o spojení Iráku se sítí Al-Káida a o tom, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení. Ještě před invazí přitom existovaly přesvědčivé důkazy, že Bush lže. Detekční technologie jasně prokázala, že Irák žádné jaderné zbraně nemá, na což poukázal i šéf zbrojních inspektorů OSN Hans Blix. Je možné, že Bush tyto zprávy četl, ale přesahovaly hranice jeho chápání. Stejně tak je ale možné, že nevěřil tomu, co se dočetl. Ať je tomu jakkoliv, americká politika nebyla založena na důkazech.

Od konce studené války je Amerika jedinou supervelmocí na světě. Přesto se jí nepodařilo uplatnit svou vedoucí roli způsobem, který je zapotřebí k vytvoření nového světového řádu založeného na principech, jako je poctivost. Evropa i zbytek světa si to uvědomují, jenže ti nemají hlasovací právo v amerických volbách. A přesto není zbytek světa bezmocný. Zbytek světa by měl prostě říci ne .

Amerika si nezískala srdce a duše Iráčanů; místo toho obojí ztratila, stejně jako ztratila srdce a duši velké části světa. USA si přejí udržet kontrolu nad okupací, ale zároveň chtějí, aby kulky, které nyní kosí americké vojáky, zasahovaly někoho jiného. Vojáci OSN by však neměli nést důsledky amerického nezdaru při řízení okupace a americké volání po finanční pomoci by mělo zůstat oslyšeno.

Jaké sympatie si asi zaslouží agenda Spojených států, když prezident Bush nadělil nejbohatším lidem na světě daňové škrty v hodnotě stamiliard dolarů? Není to tak dávno, co republikány ovládaný Kongres zadržel poplatky OSN ve výši jedné miliardy a pohrozil, že dlužnou částku vyplatí teprve tehdy, pokud OSN splní celou řadu podmínek. Americká neochota poskytnout malé částky na mír ostře kontrastuje s obrovskými sumami, které Kongres briskně vyčlenil na válku.

Zastánci měkčího přístupu tvrdí, že pokud OSN zůstane v pozadí, stane se bezvýznamnou organizací, zatímco pokud se naopak začne v Iráku angažovat, vybuduje si důvěru u Spojených států, takže až příště propukne podobný spor, obrátí se Amerika na OSN dříve. Nesmysl. Lidé v dnešním Bílém domě věří na reálpolitiku . Nevěří v loajalitu či v důvěru. Může-li být historie ponaučením, pak je ponaučením zejména v poznání, že ti, u nichž se prokázalo, že mohou být odstaveni na vedlejší kolej, na ni budou odstaveni znovu. Pokud nastane nějaké ,,příště", pak si USA udělají úsudek podle toho, co bude v jejich nejlepším zájmu, bez ohledu na počínání OSN.

Já obvykle nepíšu o politice, nýbrž o ekonomice. V novém světě globalizace však existuje větší ekonomická provázanost, která vyžaduje kolektivnější jednání, pravidla i instituce a také mezinárodní vládu zákona. Ekonomická globalizace však předběhla globalizaci politickou; rozhodovací procesy zdaleka nejsou demokratické, ba ani průhledné. Selhání globalizace lze do značné míry přičíst stejnému myšlenkovému proudu, který vedl k selháním v Iráku. Multilaterální instituce nesmí sloužit pouze jedné zemi, nýbrž zemím všem.

Na nedávném jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Cancúnu daly rozvojové země Americe - a Evropě - na vědomí, že dosavadní systém nemůže dále pokračovat. V tomto případě byla příčinou Evropa stejně jako Amerika. Evropě nečiní potíže spatřovat úskalí unilateralismu v chování USA, od vypovězení Kjótského protokolu až po odmítnutí přistoupit k úmluvě o Mezinárodním trestním soudu. Evropa by však měla rovněž reflektovat své vlastní počínání včetně obchodní politiky, kde EU systematicky pracuje na vychýlení rovnováhy celosvětového obchodního režimu v neprospěch rozvojových zemí, a to i přes sliby, že tyto nerovnovážnosti budou ve stávajícím kole obchodních jednání napraveny.

V této oblasti se Evropa chová jako Amerika, která již dlouho používá rétoriku volného obchodu, zatímco její chování tyto principy již dlouho ignoruje. Zapomeňme na americké řeči o podpoře poctivosti a spravedlnosti; při obchodních jednáních USA zcela ignorují úpěnlivé prosby nejchudších zemí světa o zrušení dotací na bavlnu, které na ně mají tak ničivý efekt.

Máme-li učinit svět politicky bezpečnějším a ekonomicky stabilnějším a úspěšnějším, bude muset politická globalizace srovnat krok s globalizací ekonomickou. Principy demokracie, sociální spravedlnosti, sociální solidarity a vlády zákona je třeba rozšířit nad úroveň státních hranic. Evropa i zbytek světa budou muset přispět svým dílem - samy tyto principy dodržovat a postrkovat správným směrem sebe navzájem i Ameriku. V tuto chvíli to mimo jiné znamená ,,říci ne" prezidentu Bushovi.