10

Jeremy Lin a politická ekonomie superhvězd

CAMBRIDGE – Největší zprávou, která v posledních týdnech hýbe Cambridgí, je Jeremy Lin, absolvent Harvardovy univerzity v oboru ekonomie. Tento mladík šokoval Národní basketbalovou asociaci (NBA) tím, že se přes noc proměnil z „nikoho“ v opravdovou hvězdu, která dovedla dosud často prohrávající tým New York Knicks k výjimečné šňůře vítězství.

Linův úspěch je nádherný částečně i proto, že popírá tolik kulturních předsudků o amerických sportovcích asijského původu. Udivení experti, kteří Lina přehlédli, nyní říkají věci jako „on na to prostě nevypadal“. Linova zjevná poctivost a otevřenost mu získaly příznivce i mimo oblast sportu. Všiml si ho celý svět, neboť Lin se ve dvou po sobě jdoucích číslech objevil na obálce časopisu Sports Illustrated. NBA, která se snaží budovat značku a prosazovat své zájmy v Číně, je nadšená.

Přiznám se, že i já jsem obrovským Linovým fanouškem. Můj dospívající syn si jeho umění a pracovní etiku idolizuje už od chvíle, co Lin zazářil v harvardském univerzitním týmu. Jako ekonom, který pozoruje planoucí hněv veřejnosti na lidi spadající do „jednoho procenta“ osob s nejvyššími příjmy, však vidím také jinou, dosud přehlíženou stránku tohoto příběhu.

Ohromuje mě, s jakou blazeovaností přijímá veřejnost platy sportovních hvězd v porovnání s malou úctou k superhvězdám v oblasti byznysu a financí. Roční plat poloviny hráčů NBA převyšuje 2 miliony dolarů, což je více než pětinásobek prahu nutného k překročení hranice 1% nejvyšších příjmů domácností ve Spojených státech. A protože dlouhodobé superhvězdy jako Kobe Bryant vydělávají přes 25 milionů dolarů ročně, je průměrný roční plat v NBA vyšší než 5 milionů. Linových 800 000 dolarů za rok je ve skutečnosti „minimální mzda“ pro druhou sezonu v NBA. Lze předpokládat, že Lin bude brzy vydělávat mnohem víc a fanoušci mu dál budou tleskat.

Přesto by mnozí z těchto fanoušků téměř jistě tvrdili, že ředitelé společností z indexu Fortune 500, jejichž střední příjem činí kolem 10 milionů, jsou absurdně přeplacení. Pokud hvězdný basketbalista reaguje o zlomek vteřiny rychleji než jeho konkurenti, nemá nikdo problém s tím, když za každý zápas inkasuje víc, než kolik vydělá pět továrních dělníků za celý rok. Pokud však například finanční obchodník nebo firemní manažer pobírá obrovský plat za to, že je o vlas rychlejší než konkurenti, pak ho veřejnost podezírá, že si svou odměnu nezaslouží, nebo že je dokonce zloděj.

Ekonomové už dlouho zkoumají ekonomii superhvězd v oborech, kde firma může enormně těžit z rozhodnutí malého počtu jednotlivců, což tyto lidi činí tak drahocennými, že někdo, kdo například dokáže kácet stromy jako legendární Paul Bunyan, nikdy tak drahocenný být nemůže. Politická ekonomie otázky, jakou úroveň nerovnosti příjmů budou státy trpět, však zůstává neprobádaným územím.

Opovržení veřejnosti superhvězdnými mzdami mimo oblast profesionálního sportu a zábavy má samozřejmě jistou logiku. Zejména se to týká některých oblastí financí, kde platí „teorie nulového součtu“, totiž že zisk jednoho člověka se zákonitě rovná ztrátě druhého. Existují jiné oblasti, například technologie, v nichž lidé jako zesnulý zakladatel firmy Apple Steve Jobs neoddiskutovatelně přinášejí skutečné inovace a kvalitu, místo aby jen zaměstnávali právníky a lobbisty ve snaze udržet si monopolní postavení.

Jako fanoušek basketbalu bych sport neoznačil za „hru s nulovým součtem“, přestože v něm jeden tým vítězí a druhý prohrává. Nejlepší hráči totiž mají obrovské tvůrčí schopnosti. Ty ovšem mají i někteří streetballoví hráči, kteří vynikají v efektních smečích do koše; snad proto, že nejsou dost vysocí na profesionální basketbal, však nevydělávají téměř nic.

Tolerují snad fanoušci přemrštěné příjmy ve sportu proto, že hráči jsou vzorem pro ostatní? O mnoha hráčích to zajisté platí, ale ne všechny královsky placené sportovní celebrity jsou příkladnými občany. Michael Vick, hvězdný quarterback americké Národní fotbalové ligy (NFL), seděl ve vězení za provozování nezákonných psích zápasů a zatýkání sportovců za nejrůznější delikty, od nezákonného držení drog a zbraní až po domácí násilí, se stalo pravidelným úkazem.

Také na hřišti či na palubovce neustále dochází k vážným pokleskům. Vzpomeňme na nechvalně proslulou „hlavičku“ Zinedina Zidana na fotbalovém mistrovství světa v roce 2006. Hvězda NBA Ron Artest zase dostala v roce 2004 distanc do konce sezony, když během utkání vnikla na tribunu a začala se rvát s provokujícími fanoušky. (Artest si nyní, snad v reakci na zmíněný incident, změnil jméno na Metta World Peace – Metta Světový mír.)

Sportovní sdružení navíc lobbují u vlád stejně agresivně jako kterýkoliv jiný velký byznys. Profesionální sport je ve většině zemí státem posvěceným monopolem a špičkové týmy dostávají od hostitelských měst bezplatný pronájem stadionu a další privilegia. Měli bychom mít na paměti, že Linův příběh vznikl na pozadí obrovského pracovněprávního sporu mezi miliardářskými majiteli klubů a milionářskými hráči NBA o rozdělení ročních příjmů z ligy, které dosahují téměř čtyř miliard dolarů – to je víc, než činí národní důchod mnoha zemí.

Jak uvedl dnes již zesnulý ekonom Chicagské univerzity Sherwin Rosen, globalizace a měnící se komunikační technologie učinily z ekonomie superhvězd důležitou teorii v mnoha různých oborech. Rozhodně to platí o sportu a zábavě, ale týká se to i byznysu a financí.

Přeji Linovi dlouhou a úspěšnou kariéru superhvězdy, avšak i kdyby měl jeho úspěch jen krátké trvání, už teď má jeho příběh obrovský kulturní dopad. Lze jen doufat, že jak budou Američané asijského původu prolamovat bariéry i v dalších arénách – například mezi firemními řediteli mají stále nedostatečné zastoupení –, budou jejich vycházející superhvězdy vítány s podobným nadšením.

Není-li veřejnost spokojená s vysokými příjmy superhvězd, pak se nabízí náprava v podobě zdokonalení daňové soustavy – včetně zdanění mocných majitelů sportovních týmů, z nichž mnozí se ve své práci těší obrovským daňovým úlevám. Kdo ví? Budou-li podmínky rovnější, dojdou možná i superhvězdy mimo oblast sportu a zábavy lepšího ocenění.