Saturday, November 1, 2014
10

Jeremy Lin a politická ekonomie superhvězd

CAMBRIDGE – Největší zprávou, která v posledních týdnech hýbe Cambridgí, je Jeremy Lin, absolvent Harvardovy univerzity v oboru ekonomie. Tento mladík šokoval Národní basketbalovou asociaci (NBA) tím, že se přes noc proměnil z „nikoho“ v opravdovou hvězdu, která dovedla dosud často prohrávající tým New York Knicks k výjimečné šňůře vítězství.

Linův úspěch je nádherný částečně i proto, že popírá tolik kulturních předsudků o amerických sportovcích asijského původu. Udivení experti, kteří Lina přehlédli, nyní říkají věci jako „on na to prostě nevypadal“. Linova zjevná poctivost a otevřenost mu získaly příznivce i mimo oblast sportu. Všiml si ho celý svět, neboť Lin se ve dvou po sobě jdoucích číslech objevil na obálce časopisu Sports Illustrated. NBA, která se snaží budovat značku a prosazovat své zájmy v Číně, je nadšená.

Přiznám se, že i já jsem obrovským Linovým fanouškem. Můj dospívající syn si jeho umění a pracovní etiku idolizuje už od chvíle, co Lin zazářil v harvardském univerzitním týmu. Jako ekonom, který pozoruje planoucí hněv veřejnosti na lidi spadající do „jednoho procenta“ osob s nejvyššími příjmy, však vidím také jinou, dosud přehlíženou stránku tohoto příběhu.

Ohromuje mě, s jakou blazeovaností přijímá veřejnost platy sportovních hvězd v porovnání s malou úctou k superhvězdám v oblasti byznysu a financí. Roční plat poloviny hráčů NBA převyšuje 2 miliony dolarů, což je více než pětinásobek prahu nutného k překročení hranice 1% nejvyšších příjmů domácností ve Spojených státech. A protože dlouhodobé superhvězdy jako Kobe Bryant vydělávají přes 25 milionů dolarů ročně, je průměrný roční plat v NBA vyšší než 5 milionů. Linových 800 000 dolarů za rok je ve skutečnosti „minimální mzda“ pro druhou sezonu v NBA. Lze předpokládat, že Lin bude brzy vydělávat mnohem víc a fanoušci mu dál budou tleskat.

Přesto by mnozí z těchto fanoušků téměř jistě tvrdili, že ředitelé společností z indexu Fortune 500, jejichž střední příjem činí kolem 10 milionů, jsou absurdně přeplacení. Pokud hvězdný basketbalista reaguje o zlomek vteřiny rychleji než jeho konkurenti, nemá nikdo problém s tím, když za každý zápas inkasuje víc, než kolik vydělá pět továrních dělníků za celý rok. Pokud však například finanční obchodník nebo firemní manažer pobírá obrovský plat za to, že je o vlas rychlejší než konkurenti, pak ho veřejnost podezírá, že si svou odměnu nezaslouží, nebo že je dokonce zloděj.

Ekonomové už dlouho zkoumají ekonomii superhvězd v oborech, kde firma může enormně těžit z rozhodnutí malého počtu jednotlivců, což tyto lidi činí tak drahocennými, že někdo, kdo například dokáže kácet stromy jako legendární Paul Bunyan, nikdy tak drahocenný být nemůže. Politická ekonomie otázky, jakou úroveň nerovnosti příjmů budou státy trpět, však zůstává neprobádaným územím.

Opovržení veřejnosti superhvězdnými mzdami mimo oblast profesionálního sportu a zábavy má samozřejmě jistou logiku. Zejména se to týká některých oblastí financí, kde platí „teorie nulového součtu“, totiž že zisk jednoho člověka se zákonitě rovná ztrátě druhého. Existují jiné oblasti, například technologie, v nichž lidé jako zesnulý zakladatel firmy Apple Steve Jobs neoddiskutovatelně přinášejí skutečné inovace a kvalitu, místo aby jen zaměstnávali právníky a lobbisty ve snaze udržet si monopolní postavení.

Jako fanoušek basketbalu bych sport neoznačil za „hru s nulovým součtem“, přestože v něm jeden tým vítězí a druhý prohrává. Nejlepší hráči totiž mají obrovské tvůrčí schopnosti. Ty ovšem mají i někteří streetballoví hráči, kteří vynikají v efektních smečích do koše; snad proto, že nejsou dost vysocí na profesionální basketbal, však nevydělávají téměř nic.

Tolerují snad fanoušci přemrštěné příjmy ve sportu proto, že hráči jsou vzorem pro ostatní? O mnoha hráčích to zajisté platí, ale ne všechny královsky placené sportovní celebrity jsou příkladnými občany. Michael Vick, hvězdný quarterback americké Národní fotbalové ligy (NFL), seděl ve vězení za provozování nezákonných psích zápasů a zatýkání sportovců za nejrůznější delikty, od nezákonného držení drog a zbraní až po domácí násilí, se stalo pravidelným úkazem.

Také na hřišti či na palubovce neustále dochází k vážným pokleskům. Vzpomeňme na nechvalně proslulou „hlavičku“ Zinedina Zidana na fotbalovém mistrovství světa v roce 2006. Hvězda NBA Ron Artest zase dostala v roce 2004 distanc do konce sezony, když během utkání vnikla na tribunu a začala se rvát s provokujícími fanoušky. (Artest si nyní, snad v reakci na zmíněný incident, změnil jméno na Metta World Peace – Metta Světový mír.)

Sportovní sdružení navíc lobbují u vlád stejně agresivně jako kterýkoliv jiný velký byznys. Profesionální sport je ve většině zemí státem posvěceným monopolem a špičkové týmy dostávají od hostitelských měst bezplatný pronájem stadionu a další privilegia. Měli bychom mít na paměti, že Linův příběh vznikl na pozadí obrovského pracovněprávního sporu mezi miliardářskými majiteli klubů a milionářskými hráči NBA o rozdělení ročních příjmů z ligy, které dosahují téměř čtyř miliard dolarů – to je víc, než činí národní důchod mnoha zemí.

Jak uvedl dnes již zesnulý ekonom Chicagské univerzity Sherwin Rosen, globalizace a měnící se komunikační technologie učinily z ekonomie superhvězd důležitou teorii v mnoha různých oborech. Rozhodně to platí o sportu a zábavě, ale týká se to i byznysu a financí.

Přeji Linovi dlouhou a úspěšnou kariéru superhvězdy, avšak i kdyby měl jeho úspěch jen krátké trvání, už teď má jeho příběh obrovský kulturní dopad. Lze jen doufat, že jak budou Američané asijského původu prolamovat bariéry i v dalších arénách – například mezi firemními řediteli mají stále nedostatečné zastoupení –, budou jejich vycházející superhvězdy vítány s podobným nadšením.

Není-li veřejnost spokojená s vysokými příjmy superhvězd, pak se nabízí náprava v podobě zdokonalení daňové soustavy – včetně zdanění mocných majitelů sportovních týmů, z nichž mnozí se ve své práci těší obrovským daňovým úlevám. Kdo ví? Budou-li podmínky rovnější, dojdou možná i superhvězdy mimo oblast sportu a zábavy lepšího ocenění.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (10)

Please login or register to post a comment

  1. Commentednat taylor

    What a smug, misguided article. Condescending people for the supposed nonsequitur of supporting the high pay of sportsmen on the one hand and brandishing the pitchfork at CEOs and bankers on the other. There is no inconsistency. Behavourial studies show that people hold desert-based preferences and attuned to how rewards are earned.

    Without venturing into bankers pay, the evidence on CEOs contribution to firm performance -beyond abstract models- is highly ambiguous. Path dependencies, the collective talents of the workforce, firm proprietary resources and myriad other factors muddy the relationship between inputs and outcomes: see Groysberg's Chasing Stars.

    In fact, many justifications of CEO pay don't even bother to defend it in these terms. They rely on other arguments i.e. tournament effects though they beg the question of whether labour markets in business and finance are genuinely competitive. I know why I'm not a professional basketball player: I suck. Otherwise, a scout would have snatched me out of my cradle. There is a pretty efficient machine for detecting talent in sport -in part because it is compulsory at school; in part because it is a hobby the rest of the time, ensuring that it can draw on the widest possible field. The same is not true of other walks of life.

    Therefore, is it really any wonder that people draw the kinds of distinction that Rogoff implicitly mocks.

  2. CommentedDavid Kelland

    Professor Rogoff also seems to have missed the point that professional sports are very meritocratic. Most Americans played basketball in their youths and remember that they had no chance of making it to the NBA. A disproportionate number of CEOs and hedge fund managers come from privileged backgrounds. Their salaries are not well publicized except at the highest levels and those salaries are agreed upon by their friends on the boards. The rags-to-riches stories of many professional sports players are inspiring to Americans who want to believe that one's success is not dependent on the family to which one was born.

  3. CommentedZahed Yousuf

    Professor Rogoff there are couple of issues here:

    firstly as Mr Davis mentions that the majoirty of the population is quite unimpressed with the huge amounts sportstars are making

    Secondly the reason for this discontenmnet is largley because there are increasing levels of inequalities in the world which is fuelling resentment.

    Thirdly the reason why the majority are discontent with the trader who reacts that little bit sharper is the financial sector has done little to provide economic value to our society - they simpy used borrowod money to make themselves richer - of course there is going to be discontent with this section of society particulalry when you consider the financial system has played such a huge role in fuelling the financial crisis - sportstars did not fuel this financial crisis which has led to a loss of jobs, protests etc.

  4. CommentedAndrew Davis

    I wouldn't say the public blindly accepts the huge salaries, more that the public can see the relationship between payment and performance. Kobe proves his worth on court all the time, and the team has championships as a result. The public can understand that.
    When CEO's are pulling down millions while their companies fire employees and lose millions (billions?!) the public can't see the relationship. There is no simple performance measure to show why a CEO earns his $$. Athletes can be measured and ranked and performances dissected, but a CEO's role is more abstract.

  5. CommentedAnne Smith-Stolberg

    Mention of Zidane brings to mind Francois Holland's recent suggestion of 75% tax on income over 1 million Euro that had some (many? I don't live in France) aghast and others rather unconcerned, noting that this would effect only a very few, exemplified by the in recent times discredited and therefore overpayed French football star.
    Further, I live in Germany and today it was announced that the boss of VW would take out of 2011 a packet worth 16 million, the most ever paid in Germany - lot of money I would say, though I dare say not so in US terms - and I bet the debate on overpaid managers will heat up again as it always does and is surely worth reflecting on,but rarely do the same people much seem to mind the sums that have become the norm in football (soccer!) and I have always found that odd too.

  6. CommentedProcyon Mukherjee

    This article brings out the crucial point that public fervor or dissent for super-star payoffs stem from their lack of knowledge of what these payoffs actually bring in terms of economic value to entire eco-system. As in any efficient system, it is the added value that such payoffs bring in to the economic system as a whole; the public who spend and also absorb the positive and negative impacts, are only part of the whole picture, unknowingly they contribute either on the revenue side or the cost side.

    Procyon Mukherjee

  7. CommentedGiulio Renoldi

    Prof. Rogoff, I might be too simplistic, but I would explain athletes' payoffs using the scale of operations effect explained by Garicano L.

  8. CommentedZsolt Hermann

    I think it is a multi-factorial question.

    But one answer could be that the public views superstart athletes as "their own", people who grew out of gettos, from very difficult backgrounds, many NBA players would be drug addicts, gang members or would be already dead if they did not play professional basketball. And most of the time these players do not lose their contact with their roots, they live the celebrity lifestyle but they are not disappearing in the clouds.

    And most importantly although they are well paid, they are still only puppets, they have limited years to make their living and they fully depend on their owners.

    There was a beautiful quote from one of the NBA players 2-3 years ago, when being asked: "are you wealthy?". and he answered, "no i am just rich, the guy who writes my cheque, he is wealthy".

    What people start to understand is that being rich is not a problem, we all have different desires, we all aspire for different things, not all of us want to be an Olympic champion, or Nobel prize winner or a President.

    The problem is the attitude, the disconnection, the artificial class system the top layer creates. Interesting how people look down on India because of the social layering cast system when it is very obviously present in all western democracies, even more crystallized then in developing countries.

    We are very close to understand that it has nothing to do with money, it is all about how we relate to each other.

  9. CommentedRobert Bauer

    I think this can easily be explained by cost-benefit analysis:
    - The cost for an athlete like Lin is his high salary. The benefit is that he attracts a bigger audience that enjoys watching his performance.
    - The cost for a movie star like Leo diCaprio is his salary. The benefit is the revenue he generates for the movie company b/c more people like to watch him the movie.
    - The cost for an entrepreneur such as Bill Gates is his profit margin. The benefit is a corporation that makes products and provides employment for almost 100,000 people.
    - The cost for a successful CEO such as Apple's Tim Cook is his salary & bonus. The benefit is managing a corporation better than average and therefore providing products in a more efficient way, higher profits and employment for more people.
    - The cost for a non-successful CEO such as HP's Carli Fiorina is her salary & bonus & an almost bankrupt corporation with no benefits. Therefore this salary is considered as unfair if we apply a competitive market system as a measure of fairness.
    - It seems that the costs for managers that work for banking services with no clear benefit to society and the market economy as a whole are their salaries, bonuses and the externalities as a consequence of the market failure. That's why salaries for people of work in these institutes (that is, not just the CEOs) are considered as unjust, unfair and probably require some sort of a regulation to correct such market failure.

  10. Commentedhannad abi haydar

    while believing that sports stars are incredibly over paid, and going on a an "unsustainable" path (soon, not necessarily now), the difference than the other 1% is that the public beleive they are being entertained by these figures, and, recently, will never need to bail them out. nor they feel that the policies of their governments are being twisted to suit the intrests of a given club. no matter how the NBA league will inflate the pay cheques of all these super stars, (or hollywood), no club will become a Goldman Sachs or Exxon Mobil or Lockheed Martin

Featured