2

Jak posílit omezenou moc Evropy

PAŘÍŽ – Výsledky voleb do Evropského parlamentu, které se konaly minulý víkend, jsou stejně matoucí jako šokující. Neexistuje žádná jediná teorie, která by vysvětlila různorodé národní výsledky.

V Německu, kde je politika Evropské unie od roku 2008 vysoce kontroverzní, byla předvolební kampaň pozoruhodně bezbarvá. Naproti tomu ve Francii, kde finanční pomoc ani iniciativy Evropské centrální banky zaměřené na boj proti krizi nevyvolávaly neshody, výrazně figurovala protiunijní témata.

Žádné ekonomické ukazatele, jako je růst HDP, ani sociální ukazatele, jako je nezaměstnanost, nemohou vysvětlit, proč Itálie masově volila středolevou Demokratickou stranu premiéra Mattea Renziho, zatímco Francouzi dali hlas krajně pravicové Národní frontě Marine Le Penové.

Pokud jde o země vykazující přebytek, euroskeptici si vedli dobře v Rakousku, ale špatně v Německu. Pokud jde o země v krizi, Řecko se přiklonilo ke krajně levicové koalici Syriza vedené Alexisem Ciprasem, zatímco někdejší dominantní strany Nová demokracie a Pasok získaly dohromady necelou třetinu hlasů. V Portugalsku však převaha tradičních stran nebyla ohrožena.

Čím déle se člověk na čísla dívá, tím víc jsou pro něj matoucí. Podle historika Harolda Jamese vypadá převládající schéma tak, že nacionalistická pravice je nejsilnější ve dvou zemích EU, které pronásleduje jejich imperiální dědictví, tedy ve Francii a Velké Británii. Možná. Ale co Dánsko, kde s výraznou převahou zvítězila protiunijní pravice?

Politická konverzace o Evropě sice v posledních letech všude získala na významu, avšak pravdou zůstává, že samotní Evropané tuto konverzaci nevedou. Pro vedoucí evropské představitele je to vážný problém: volební zemětřesení je natolik velké, aby se cítili nuceni reagovat na ekonomickou a politickou nespokojenost svých občanů, ale zároveň nevědí, jak by tato reakce měla vypadat.

Na ekonomickém poli naznačují úvodní povolební diskuse shodu, že by se mělo dělat více na podporu růstu a zaměstnanosti. To je jistě pravda. Růstová bilance Evropy je v poslední době skličující, zejména v porovnání s vývojem růstu ve Spojených státech, které před šesti lety utrpěly stejný šok, ale nyní zaznamenávají mnohem silnější zotavení výkonnosti a zaměstnanosti. Za tento výsledek nese část zodpovědnosti také EU: neschopnost vyčistit před fiskální konsolidací účetní bilance bank byla společnou chybou.

Stejně tak je ovšem důležité, aby se evropští lídři vyhýbali slibům, které nedokážou splnit. Evropa má dlouhou tradici vzletných růstových iniciativ, jejichž jediným výsledkem je zklamání.

Pár miliard sem nebo tam například nehraje v ekonomice o objemu 13 bilionů eur příliš velkou roli. Další výzva Evropské investiční bance, aby podporovala investice a inovace, u ní nesníží averzi k riziku. A obnovený závazek zdravých veřejných financí nepromění ostražité evropské domácnosti v bezstarostně utrácející spotřebitele.

Pokud jsou lídři EU skutečně odhodlaní podporovat růst a pracovní místa, měli by pracovat na revizi jednotného evropského trhu, který je v některých sektorech „jednotný“ jen podle názvu, aby inovativnější a efektivnější firmy mohly rychleji růst. Kromě toho by měli formulovat plány financování klíčové infrastruktury – nikoliv vysokorychlostních železničních tratí vedoucích nikam, nýbrž propojování energetických systémů a komunikačních páteří informační éry.

Dále by se měli dohodnout na plánu, jehož výsledkem bude důvěryhodný budoucí vývoj ceny uhlíku, což by soukromému sektoru poskytlo potřebnou předvídatelnost, aby mohl investovat do energetických úspor a čisté energie. A měli by vymyslet mechanismus, jak vyrovnávat rozdíly v ceně úvěrů na severu a jihu eurozóny.

Vedoucí unijní představitelé by také měli podporovat soukromé investice v sektorech obchodovatelného zboží v jižních členských zemích, čímž by napomohli k rychlejší obnově exportní základny těchto ekonomik. A měli by vložit skutečné peníze do iniciativ zaměřených na výcvik nezaměstnané mládeže a jejího podněcování k větší mobilitě.

V neposlední řadě by měli evropští politici zkoumat, jak omezit nadměrné úspory v eurozóně, a tím udržet na uzdě tlak na zvyšování kurzu společné měny. Pokud se však nedohodnou, co je třeba udělat, měli by odolat pokušení zamést své neshody pod koberec.

Na politické frontě se vede diskuse, čím by se EU měla snažit stát, a po volbách existuje pokušení dát na tuto otázku pouze jednu odpověď: něčím méně. Tato chyba by byla pochopitelná, ale přesto by to byla chyba. Občané jsou možná rozdělení v názoru na otázku, jaký stupeň integrace je v konečném důsledku žádoucí, ale sdílejí jedno společné stanovisko, a to že vláda na jakékoliv úrovni by měla přinášet výsledky. To se týká i EU, zejména ve vztahu k euru.

Podle jednoho nedávného výzkumu veřejného mínění tři čtvrtiny francouzské veřejnosti pochybují, že euro bylo iniciativou, která stála za to. Přesně stejná část veřejnosti se však staví proti opuštění společné měny. Vzkaz institucím EU je tedy zřejmý: možná bylo chybou pověřit vás tímto úkolem, ale rozhodnutí už padlo, a vaší současnou rolí je tedy zajistit, aby euro fungovalo.

Jinými slovy evropští občané rozhodně neschválí plány na rozšíření rozsahu politiky a pravomocí EU, ale podle stejného měřítka si dobře uvědomují, jak je potřebné, aby EU vykazovala výsledky u těch závazků, které už má.

Tommaso Padoa-Schioppa, bývalý člen rady ECB a italský ministr financí, to krátce před svou smrtí vyjádřil jasně. Omezená moc, prohlásil, se často zaměňuje se slabou mocí, která postrádá nástroje potřebné k tomu, aby v rámci své autority konala. Omezovat by se však měl rozsah této autority, nikoliv moc v tomto rozsahu konat.

Vedoucí evropští představitelé by si měli z této poučky udělat své motto: nenastal čas pro více Evropy; nastal čas, aby Evropa naplnila svůj mandát. To může znamenat oklestění zbytných úkolů, pro které EU postrádá legitimitu nebo na ně není dobře vybavená. A také to může znamenat, že se EU poskytne moc potřebná k tomu, aby uspěla v oblastech, kde už má pověření konat.

Tato pragmatická agenda možná vypadá nudně. Pravděpodobně i nudná je. Zároveň je to však pravděpodobně nejlepší šance, jak usmířit evropský lid s EU.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.