Americké rozhodnutí zaměřit se na íránské agenty v Iráku, již se mohou podílet na podpoře násilných milic, je dalším dokladem obrovského vlivu, který Írán v neklidné zemi uplatňuje. Spojené státy ale ve skutečnosti růstu íránského vlivu napomohly, když svrhly režim Saddáma Husajna a režim Tálibánu v Afghánistánu, čímž odstranily dva činitele, které po dvě dekády držely íránský režim v sevření. Vysoké ceny ropy navíc plní státní pokladnu a Írán využívá příležitosti, již vytvořilo zabřednutí Ameriky v Iráku a narůstající mezinárodní váha Ruska a Číny.

Írán rovněž sklízí plody dlouhodobých investic. Irácké šíitské skupiny podporuje už od počátku 80. let 20. století a obdobně dlouholeté spojenectví jej váže se Sýrií. V Libanonu Írán pomohl vytvořit Hizballáh, který nedávno přežil otevřenou válku s Izraelem a je vůdčím oponentem protisyrské vlády, již podporuje Západ. Investice Íránu do Palestiny je novější, ale jeho podpora tamní vlády vedené Hamásem, která jinde přišla zkrátka, není o nic méně důležitá. Coby země se 70 miliony obyvatel má Írán potenciál ovlivnit také šíitské komunity v Kuvajtu, Saúdské Arábii, Bahrajnu a SAE.

Íránský vzestup probouzí na arabském Středním východě znepokojení, zejména v Saúdské Arábii a Jordánsku, ale i v Egyptě. Třebaže jde o šíitskou zemi v převážně sunnitském regionu, íránský radikální islamismus souzní se zpolitizovaným islamismem, jenž dodává energii většině arabských opozičních hnutí, a jeho militantní vzdor vůči USA a podpora skupin, které zatahují do boje Izrael, jsou velmi populární jak v arabských ulicích, tak v arabských médiích. Na jiné úrovni vzestup Íránu, zpevněný podezřením, že usiluje o získání jaderných zbraní, hrozí, že probudí dějinné nesnášenlivosti mezi sunnity a šíity a mezi Peršany a Araby.

Írán i arabské státy se usilovně snaží s důsledky nově nalezené průbojnosti Íránu se vyrovnat. Jistěže, vyplácí se íránská dlouholetá podpora regionálních šíitských skupin. Jeho úspěchy v Iráku, Libanonu a Palestině však v některých kruzích vyvolávají silné znepokojení, ba až nepřátelství. V Iráku se už prudký šíitský vzestup proměnil v sektářskou občanskou válku a nedávno hrozilo, že k témuž důsledku dojde i v Libanonu.

Nebude-li Írán se svou rostoucí mocí dobře nakládat, mohl by bezděky vyvolat neutuchající sektářskou válku po celém regionu, závody v jaderném zbrojení se Saúdskou Arábií a Egyptem a válku s Izraelem, USA anebo s oběma. Mohl by také do situace vtáhnout významné sunnitské mocnosti, jako je Egypt a Turecko, které čas od času bývaly v regionu dominantní, ale v poslední době se stáhly. Přespříliš íránských úspěchů a příliš mnoho sunnitských debaklů by také mohlo vyvolat nesmírný tlak v Sýrii, kde sunnitské většině vládne menšinový alawitský režim. Ztrátou Damašku by Írán naráz přišel o vliv v Sýrii, Libanonu a Palestině.

Administrativa íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda se drží své radikální rétoriky, snad s výhledem do budoucna na éru po Bushovi, až se USA z Iráku stáhnou a Írán vyvine jaderné zbraně. Avšak Írán cítí i potřebu své protivníky uklidnit. Tak například, zatímco Írán sice asi není americkou přítomností v Iráku nadšen, uvědomuje si, jak blízko má tato země k totální občanské válce. Vyjádřil proto ochotu spolupracovat s USA na nalezení cesty k hladkému přistání pro Irák. Obdobně platí, že ačkoliv Írán podporuje Hizballáh, brzdí zároveň jeho otevřenou vzpouru, která by mohla vyvolat hlubší sunnitskou protireakci v regionu. Írán se v Perském zálivu snaží ujistit své arabské sousedy, že íránská moc není namířena proti nim a že by ve skutečnosti mohla být pilířem bezpečnosti zálivu.

Arabský svět je ovšem rozštěpený ohledně toho, jak se s nenadálým vzestupem íránské moci vyrovnat. Pnutí je obzvlášť silné v Saúdské Arábii, která varovala USA před riziky možného rozpadu Iráku a teď se ocitá v nerovném zápase s Íránem. Část království tvrdí, že Saúdská Arábie se musí Íránu postavit, zastat se sunnitskoarabských zájmů a stát se činnou regionální mocností. Jiní Saúdové jsou přesvědčeni, že konfrontace povede pouze k širším válkám a vyzývají k dialogu a dohodě. Z tohoto pohledu nezpůsobil současné problémy regionu Írán, nýbrž USA.

Regionální politika Íránu ještě není na úrovni jeho nově nabytého čelného postavení; nepřináší mu o nic víc přátel než nepřátel a mohla by promrhat nečekané zisky, jež mu v posledních třech letech spadly do klína. Jestliže se Írán a arabské státy – a spolu s nimi USA a mezinárodní společenství – s dnešními napětími moudře nevypořádají, region by mohl vstoupit do období neutuchajícího válčení.

Cesta vpřed ovšem existuje, neboť všichni zúčastnění v regionu mají společný zájem na bezpečnosti a stabilitě. Lídři v Teheránu, Rijádu, Washingtonu a dalších klíčových hlavních městech musí pochopit, jakou daň by si vyžádalo další špatné vedení, ustoupit od okraje propasti a pracovat na společných řešeních, než bude pozdě.