BRUSEL – Analýz toho, co se během posledních 18 měsíců na světových kapitálových trzích pokazilo, zdaleka není nedostatek. Je zřejmé, že na vině není jeden konkrétní faktor, ale spletitý komplex vztahů, interakcí, událostí a opomenutí na straně mnoha různých aktérů.

Jsem například přesvědčen, že celá léta docházelo k�přílišnému „uchvacování regulace“ stranou nabídky na trzích s�finančními službami, charakteristickou dobře organizovanými a mocnými lobbisty. Naproti tomu strana poptávky se angažovala příliš málo. To je nerovnováha, již zákonodárci musí mnohem více vést v�patrnosti.

Druhým problémem regulátorů, kontrolních orgánů, ba i ratingových agentur zaměřených na úvěry byl nedostatek zdrojů. Když trhy investičního bankovnictví vzkvétaly – a soukromý sektor snadno odsál nejtalentovanější síly –, pro regulátory a kontrolory bylo těžké získat rozpočtové prostředky k�udržení kroku s�inovacemi a uhlídání trhů. V�budoucnu bude nezbytné, aby vlády vyčlenily potřebné zdroje a zajistily tak důraznější dohled nad řízením rizik ve finančních ústavech.

Kapitálové trhy musejí přímo v�praxi podléhat mnohem podrobnějším a častějším kontrolním inspekcím. V�Evropě je nezbytné zavést mechanismy krizového řízení, které se vypořádají s�jejich hluboce integrovanou podstatou, neboť 80% evropských bankovních aktiv je ve vlastnictví přeshraničních bankovních skupin.

Třetí problém – obzvlášť podstatný pro banky, experty na řízení rizik a obchodníky – představují nevyrovnané pobídky. Struktura pobídek se v�drtivé většině pojí ke krátkodobé výkonnosti. U firem, kde to bylo nejzřetelnější, došlo k�téměř naprosté destrukci jejich hodnoty pro akcionáře. V�důsledku toho na daňové poplatníky dopadlo zcela nepřijatelné dlouhodobé břemeno.

Privatizace zisků bank a socializace jejich ztrát je v�demokratických společnostech nepřijatelná. Struktura a harmonogram výkonového odměňování se v�bankách musí těsněji navázat na dlouhodobé zájmy akcionářů a na finanční stabilitu.

Pobídky pro makléře a agentury úvěrového ratingu byly dosud ještě zvrácenější. Ve Spojených státech makléři prodávali hypotéky, aniž by si ověřovali, zda zájemce o půjčku má prostředky ke splácení úvěru. Kromě bezprostředního „prodeje“ neměli na ničem hmotný zájem.

Hypotéky, financované skrze zvláštní účelové ústavy, se rozkouskovaly do dluhových balíčků a sekuritizovaných entit, v�nichž si ani jejich tvůrci, ani původci financí neponechávali dlouhodobý podíl, ale platili agentury úvěrového ratingu za udělení pěkné malé pentle s�nápisem AAA. Když se balíčky otevřely, ukázalo se, že většinu obsahu tvoří svazky toxických aktiv, u nichž neproběhla řádná prověrka due diligence, scházely důkazy o schopnosti splácet a figurovala jen malá rezerva pro zvládnutí poklesu trhu.

Právě proto jsem v�úpravách revidované směrnice o kapitálové přiměřenosti, kterou teď posuzuje Evropský parlament, navrhl mnohem přísnější opatření. Ta budou vyžadovat důkladnou nezávislou prověrku sekuritizací, řádnou analýzu citlivosti peněžních toků a menší spoléhání na agentury úvěrového ratingu placené emitenty. Od původců či správců těchto sekuritizací se bude požadovat, aby si ponechali smysluplný podíl v�každé tranši emise.

Když jsem tento návrh předložil, byl jsem zprvu pranýřován. Jsem proto rád, když vidím, že tento princip už podpořila poradní skupina G-30 a že se začíná čím dál silněji prosazovat v�USA.

Někteří lobbisté z�bankovní branže však v�Evropském parlamentu prosazují pozměňovací návrhy, které by účinnost návrhu zcela rozprášily. Ještě nezodpovědnější jsou pokusy o podkopání požadavku na adekvátní prověrku due diligence sekuritizačních pozic před investicí – tady některé návrhy obsahují formulace, jež by kontrolorům prakticky znemožňovaly dohled nad dodržováním požadavku.

Hypoteční aktiva a pákové dluhy vytvořené v�šejdířských dílnách, naporcované a ukryté do „CDO na druhou“ (sekuritizací zabalených do dalších sekuritizací) a typické čím dál mlhavější, závislejší a komplikovanější posloupností priority při alokaci peněžních toků nemají na kapitálových trzích místo. Tato neprůhlednost, naprosto zbytečná spletitost a bezmála nemožnost provádění nezávislé prověrky due diligence fundamentálních rizik těchto struktur podlomily důvěru v�sekuritizační trh. Finanční instituce – a jejich obchodní orgány – si prokazují medvědí službu, když se rozumné reformě vehementně vzpírají.

Je snad s�podivem, že se určování hodnoty sekuritizovaných investic stalo takovým oříškem, že ceny sekuritizovaných aktiv podle aktuální tržní hodnoty (mark-to-market) jsou už nesmyslné, snížené anebo obojí a že se samotný sekuritizační trh zadřel?

Ty členské země Evropské unie a bankovní federace, které k�návrhům upravujícím proces due diligence a sekuritizaci předložily „demoliční pozměňovací návrhy“, neobnovují důvěru v�kapitálové trhy, ale upevňují podezřívavost, která je teď obklopuje. Pokud uspějí, naruší oživení transparentního, zodpovědného a energického sekuritizačního trhu – trhu, který za předpokladu řádného řízení může významně přispět k�udržitelnému, dlouhodobému hospodářskému růstu.