V posledních dvou desítkách let svět jako celek zbohatl, ale zatímco některé národní ekonomiky svižně postoupily, jiné dále zaostaly. Přírůstek celkového jmění nevedl k vymýcení, ba ani ke zmírnění chudoby.

V zásadě totéž platí uvnitř jednotlivých států. Téměř všude globalizace zrodila jak novou třídu multimilionářů, tak chudinskou třídu lidí, kteří nejsou chudí jen ve statistickém smyslu výdělku nižšího, než je polovina národního průměru, ale jimž jsou také upřeny příležitosti, které se považují za otevřené pro všechny. Dynamismus globalizace přinesl sice prospěch mnoha lidem, ale také zesílil nerovnost.

Je to nutně něco špatného? Mnozí se domnívají že ano. Vskutku, celé státy mají hluboce zakořeněný rovnostářský sklon. Nemají v oblibě průmyslníky, kteří si přijdou na spoustu peněz, i když se obchod nezdaří, a velice neradi ve svém středu vidí lidi chudé a vylučované.

Avšak byť je život v sociálně demokratickém světě Skandinávie, Německa a dalších evropských zemí komfortní, mnohé z nich si svou rovnost obstarali na účet budoucích generací.

Rovnostářské klima navíc nemotivuje inovace ani smysl pro dynamický rozvoj. Kreativní jedinci obvykle ze společností, v nichž je silný tlak na to nebýt odlišný, odcházejí. Nejenže nerovnost je se svobodou slučitelná, ale často je jejím důsledkem i jejím stimulem.

Je tedy nezbytné volit jen jedno: svobodu, nebo rovnost? Až tak jednoduché to zase není. Svobodná společnost si uvědomuje dvojí mez hospodářské a všeobecné nerovnosti. Obě vzbuzují nesnadné praktické otázky, třebaže v principu jsou jasné.

Nerovnost je neslučitelná se svobodou, jestliže zkracuje příležitosti jedince být součástí politické obce, trhu a občanské společnosti. Na nejspodnějším konci společenského žebříčku to vyvolává starou a zneklidňující otázku rovnosti příležitostí. Jasné je tolik: pro každého musí být přístupné volby a politické strany, vzdělání a trh práce a organizace občanské společnosti.

Krátce, občanství v plném smyslu slova vyžaduje základní práva a schopnost je uplatňovat. Vyžaduje také základní ekonomické postavení, včetně záruky příjmu, již lze zajistit rozmanitými způsoby.

Jednou složitou otázkou je to, kde přesně vést hranici, která vymezuje základní postavení, na něž mají právo všichni občané. Ve většině zemí by zřejmě měla být výš, než v současnosti je. Další nesnadnou otázkou je, jak toto základní postavení zaručit. Všude na světě začala živá debata o individuálních příspěvcích k příjmu versus služby pro širokou veřejnost. Uzavřena může být různými odpověďmi, jež odpovídají různým tradicím jednotlivých zemí, ačkoli se svobodnými společnostmi se lépe slučují odpočty od daní a jiné příspěvky k příjmům osob.

Na horním konci společenského a ekonomického žebříčku vyvstává jiný problém. Mnozí lidé se ohrazují proti kapitánům průmyslu, kteří si ze svých firem berou stovky milionů dolarů v platech, odměnách a opcích na akcie. Je skutečně legitimní se ptát, zda chování dnešních kapitalistů posiluje všeobecné přijímání kapitalismu. Majetek jednotlivce se ale stává problémem až tehdy, když jej lze využít k omezování participačních příležitostí ostatních.

Pokud se majetek proměňuje v nespoutanou moc, je třeba udělat něco pro její omezení. Jedním příkladem potřeby jednat je to, co se označuje jako praní špinavých peněz, tedy snaha o proměnu nezákonných zisků v legální bohatství. Existují i další příklady, třeba otázka dědických daní, které se již dlouho považují za nezbytnou součást svobodné společnosti.

Nicméně ačkoli svobodná společnost uznává meze nerovnosti, přijímá také to, že nerovnost existuje, neboť mnoha lidem přináší naději tím, že předvádí, čeho lze dosáhnout, má-li člověk určité schopnosti a štěstí – ba možná jen štěstí. Nerovnost dodává společnostem barvu a rozmanitost; jde o jeden z rysů živých, pružných a novátorských zemí. Sama o sobě tedy není špatná, byť její excesy je třeba ve jménu občanství pro všechny potlačovat.

Sociální vylučování i personalizovaná moc zajištěná penězi jsou vždy nepřijatelné. Chceme-li však svobodu, společenské a hospodářské nerovnosti jsou legitimní a nezbytnou cenou, již za ni platíme.