CAMBRIDGE – Rada guvernérů Federálního rezervního systému Spojených států nedávno přijala politiku stanovující, že inspektoři banky, strážci bezpečí a zdravotního stavu finanční soustavy, přezkoumají strukturu odměňování manažerů bank. Úřady jinde ve světě podobné programy také zavádějí nebo o nich uvažují. Jaké modely by se ale regulátoři měli snažit podporovat?

Všeobecně se dnes uznává, že je důležité bankéře odměňovat za dlouhodobé výsledky. Odměňování bankéřů za krátkodobé výsledky, ačkoli se třeba tyto výsledky časem rozplynou, vytváří pobídky k nadměrnému riskování.

Navázání výplat vedoucích pracovníků na dlouhodobé výsledky ale není úplnou odpovědí na výzvu, před níž firmy a regulátoři stojí. Otázka totiž nemizí: dlouhodobé výsledky pro koho?

Akciově založené kompenzace, doprovázené silně dluhově vyzdviženou kapitálovou strukturou bank, propojují odměny manažerů se sázkou na hodnotu aktiv banky, zesílenou dluhovou pákou. Jak s Holgerem Spamannem dokládáme v našem výzkumu, výplaty manažerů by se měly vázat na dlouhodobou hodnotu, která jde nejen ve prospěch akcionářů, ale i dalších přispěvatelů ke kapitálu bank. Za současné situace šéfové bank očekávají, že budou mít podíl na výtěžcích směřujících ke kmenovým akcionářům, ale že se jich nedotknou důsledky, jež by ztráty, zapříčiněné jejich rozhodnutími, mohly mít na prioritní akcionáře, držitele dluhopisů či vládu jako garanta vkladů.

Lze očekávat, že ochráníme-li manažery před ztrátami postihujícími podílníky mimo akcionáře, bude je to pobízet, aby investovali a přebírali závazky způsobem, který zvýší pravděpodobnost a závažnost ztrát přesahujících kapitál akcionářů. Kromě toho taková ochrana odrazuje od snahy získat další kapitál, takže manažeři mimo jiné hospodaří v bankách s kapitálovou hladinou, která nezajišťuje dostatečný tlumič nárazů pro držitele dluhopisů a deponenty. Čím skrovněji jsou banky kapitalizované, tím závažnější jsou tato pokřivení – a tím rozsáhlejší očekávané výdaje pramenící z ochrany manažerů před potenciálními ztrátami postihujícími zainteresované strany mimo akcionáře.

Jak lze platové modely přepracovat, aby se tyto problémy potlačily?

V rozsahu, v jakém se odměny manažerů váží k hodnotě určitých cenných papírů, by se tyto kompenzace mohly vázat k širšímu koši cenných papírů, nejen ke kmenovým akciím.

Manažerské platy by se tedy mohly vázat nikoli na konkrétní procento hodnoty kmenových akcií banky, nýbrž na konkrétní procento úhrnné hodnoty kmenových akcií, prioritních akcií a všech splatných dluhopisů vydaných bankou. Taková struktura odměn by šéfy vystavila vlivu širší palety negativních důsledků podstupovaných rizik, takže by omezila pobídky, které je k přijímání rizik motivují.

Nicméně tato struktura odměn by sice vedla manažery k tomu, aby si osvojili zájmy prioritních akcionářů a držitelů dluhopisů, což by pobídky zlepšilo, ale stále by to nepostačovalo jako prostředek, který by manažery přiměl, aby si plně osvojili zájmy vlády jako ručitele za vklady. Za tímto účelem by výplaty vedoucích pracovníků mohly záviset na změnách hodnoty swapů úvěrového selhání banky, které reflektují pravděpodobnost, že banka nebude mít dostatek kapitálu k úplnému splnění svých závazků.

Dále by bylo vhodné přepracovat prémiové odměny. V minulosti se prémie řídicích pracovníků často zakládaly na účetních kritériích majících význam především pro kmenové akcionáře, například na návratnosti vlastního kapitálu či výnosech z kmenové akcie. Do budoucna by banky měly uvažovat o tom, že bonusy opřou o širší kritéria, jako jsou výnosy před výplatami držitelů dluhopisů.

Pochopení významu navázání výplat manažerů na důsledky jejich rozhodování pro zainteresované aktéry mimo kmenové akcionáře zdůrazňuje význam úlohy regulátorů bank v této oblasti. Kmenové akcionáře firem ve finančnictví nevedou žádné pobídky k tomu, aby od manažerů žádali zohledňování ztrát, jež mohou rizika přivodit prioritním akcionářům, držitelům dluhopisů, deponentům a daňovým poplatníkům. Na opatření zlepšující řízení, která manažery motivují více se zaměřovat na zájmy kmenových akcionářů, tudíž nelze spoléhat, že výplaty manažerů naváží jak na zájmy kmenových akcionářů, tak ostatních zainteresovaných stran. Užitečná, ba možná nezbytná tu může být regulatorní pobídka.

Přimět řídicí pracovníky, aby dokonale přijali za své předpokládané ztráty, jež jejich rozhodnutí mohou přivodit kapitálovým přispěvatelům mimo kmenové akcionáře, je komplikované. Vydat se tímto směrem, třebas nedokonale, by ale znamenalo skutečný pokrok. Motivovat finanční šéfy, aby se zaměřili na dopady svého rozhodování na všechny, kdo bance kapitálově přispívají, by významně zlepšilo jejich pobídky vzhledem k podstupování rizik. Zároveň by to tudíž přispělo k posílení bezpečnosti našich finančních soustav.