„Mohlo by se to stát i tady.“ Tak zní úsečná fráze, která se často používá pro celou řadu alarmujících hypotetických scénářů. „Jak se to mohlo stát tady?“ pokládali si nedávno poněkud případněji otázku lidé ve Velké Británii, když se její univerzity staly svědky až příliš skutečného a matoucího činu.
Počátkem června schválila Národní asociace učitelů nadstavbového a vyššího vzdělávání (NATFHE), což je s 67 000 členy největší akademická odborová organizace v Británii, návrh na přerušení styků se všemi izraelskými profesory a institucemi vyššího vzdělávání, pokud se veřejně nedistancují od „pokračující izraelské politiky apartheidu“. Návrh byl následně stažen, ale ohromující je již sama skutečnost, že byl vůbec předložen.
Volání svazu po hromadném bojkotu bylo každopádně v rozporu s jeho základními hodnotami: s principem akademické svobody, otevřenosti a výměny, s ochranou výzkumu před státní politikou a se základním právem na svobodu projevu. Návrh implicitně nasadil metr kolektivního trestu a mccarthyovský tón, když po izraelských akademicích požadoval jistý druh „přísahy nevěrnosti“.
Co vedlo učence, kteří bývají pasováni do role strážců demokratických svobod, ke schválení opatření, jež tolik připomínají fašistickou a stalinistickou taktiku? Snaha NATFHE je bohužel pouhou součástí širšího jevu.
V roce 2005 vyzvala k omezenějšímu bojkotu také Asociace univerzitních učitelů (AUT), když na pranýř postavila Bar Ilanovu a Haifskou univerzitu. Ještě předtím požadovala petice, kterou podepsalo zhruba 80 prominentních britských intelektuálů a několik dalších z ostatních evropských zemí, ukončení financování izraelských kulturních projektů a institucí Evropskou unií. Tyto kampaně, přiživované palestinskými skupinami a nevládními organizacemi, jsou doprovázeny individuálními případy profesního ostrakizování a v některých evropských kruzích platí neoficiální bojkot izraelských vzdělanců, publikací a kulturních projektů již dnes.
Takový vývoj svědčí o rozvinutém a hluboce znepokojivém trendu, v jehož rámci jsou určité segmenty evropské inteligence ochotny zpronevěřit se vlastnímu přesvědčení ve snaze zaměřit svou bezprecedentní stigmatizaci na celý jeden stát a v jehož rámci jsou zákeřné a někdy i nezákonné formy diskriminace občanů tohoto státu ve stále širším měřítku pokládány za přijatelné.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle určitého ideologického světonázoru není Izrael chápán jako politická entita citlivá na převažující měřítka posuzování, nýbrž jako bezmála alegorická síla, symbolické centrum a zdroj všech zel a nepravostí na zeměkouli. Izrael se samozřejmě provinil jak špatnou strategií, tak i politickými hříchy. Okupace palestinských území měla strašlivé důsledky a je nezbytné ji ukončit. V dnešní silně jiskřivé atmosféře se však stal Blízký východ jistým druhem ideologického projekčního plátna, magnetem pro sklony k démonizaci a idealizaci.
V rámci domněle „radikální“ interpretace je vztah mezi Izraelem a Palestinci jen málokdy nazírán jako konflikt mezi dvěma skupinami s někdy až tragicky protichůdnými zájmy. Nepoddajná složitost situace bývá spíše zjednodušována na lítý boj mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí, mezi archetypálním utiskovatelem a archetypálním utiskovaným.
Rétorika vztažená na Izrael je stále extrémnější a přispívá k nenávisti. Fráze jako „stát apartheidu“ nebo „sionismus je rasismus“, které byly v liberálních rozpravách ještě před pár lety nemyslitelné, se staly rutinou.
Současně s tím se Palestinci stali předmětem romantizujícího ztotožňování se – jeden ze strůjců návrhu NATFHE byl před jakousi schůzkou spatřen zahalený v palestinské vlajce – a bezděčného povýšenectví. Jejich věc je pokládána za poslední čistou věc a oni sami za naprosto nevinné „Jiné“, kteří nemají nic společného s vlastním osudem a byli zdánlivě zbaveni politického zastoupení či volby.
Možnost, že Palestinci jsou s to činit uvážlivá rozhodnutí, že prosazují politiku, která mohla k současné situaci přispět, nebo že uplatňují vlastní formy moci a násilí, se v tomto myšlenkovém rámci nikdy nepřipouští. V žádném návrhu univerzitních odborů nepadla jediná zmínka o Hamasu.
Toto je manicheismus levice, který může stejně jako manicheismus politické pravice zkreslit realitu do takové míry, že se od ní zcela odtrhne. Snahy o bojkot dozajista ignorovaly základní fakta. Nejsou-li britští akademici špatně informováni, pak musí vědět, že Izrael zdaleka není „státem apartheidu“, ale žije v něm značný podíl arabských občanů, že izraelské univerzity jsou dobře integrovány, v některých případech s velkým počtem arabských studentů a také s jistým zastoupením – připusťme, že malým a ne zcela reprezentativním – arabských akademiků, že mnoho univerzit financuje společné projekty s palestinskými a arabskými kolegy, že jde v mnoha případech o ostrůvky nesouhlasu s vládní politikou a že je takový nesouhlas i v radikálních podobách tolerován.
Zastánci diskriminačních opatření často obviňují své oponenty z toho, že dusí legitimní kritiku Izraele. Tento argument je podlý a zároveň nespravedlivý. Mnozí kritikové bojkotů zároveň kritizují Izrael. Věrohodná kritika se však musí opírat o důkazy – a o obecně použitelná kritéria úsudku. Kdyby chtěly být britské odbory eticky důsledné, měly by stejnou strategii aplikovat také vůči univerzitám v řadě zemí, kde jsou brutálně porušována lidská práva a potlačována svoboda projevu.
Někteří lidé vidí v této nevraživosti vůči Izraeli zástěrku pro staromódní antisemitismus. Spekulovat o skrytých motivech je vždy riskantní; systematické pohrdání izraelskou společností a kulturou nicméně bezpochyby posiluje pocit, že také antisemitismus je povoleným předsudkem. Vidět v určité skupině či národu kohosi zlovolně „jiného“ je vždy snazší, pokud toto nutkání přiživují staré a stále silné předsudky.
V sázce je i hlubší otázka. Demokratické společnosti se neopírají pouze o prazákladní princip svobody slova, ale i o charakter politického myšlení a konverzaci mezi různými okruhy lidí. Pokud se zástupci údajně nejosvícenějšího a nejliberálnějšího z těchto okruhů uchýlí k neliberálním diskusím a netolerantním opatřením, posílí tím tendence k bigotnosti a ideologické iracionalitě.
Počínání britských akademických odborů si vybralo za svůj zřejmý cíl Izrael. Jeho hlavním výsledkem však může být podkopání argumentačně podložené debaty a občansky uvědomělého chování, bez nichž je demokracie bezmocná vůči polarizačním a extremistickým silám.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The dollar's strength, particularly against major Asian currencies, has triggered a wave of skittishness in financial markets. Can anything be done to stem the greenback's rise, and even if something can be done, should it?
asks whether anything can or should be done about the greenback's strength, especially against Asian currencies.
While the ongoing pro-Palestinian student protests have many superficial similarities to the student uprisings of the late 1960s, only the latter envisioned a new political movement to ameliorate the ills of their time. The current protesters' goals are far more modest, which makes them all the more tragic.
sees the pro-Palestinian student demonstrations as a signal of a much deeper, widespread malaise.
„Mohlo by se to stát i tady.“ Tak zní úsečná fráze, která se často používá pro celou řadu alarmujících hypotetických scénářů. „Jak se to mohlo stát tady?“ pokládali si nedávno poněkud případněji otázku lidé ve Velké Británii, když se její univerzity staly svědky až příliš skutečného a matoucího činu.
Počátkem června schválila Národní asociace učitelů nadstavbového a vyššího vzdělávání (NATFHE), což je s 67 000 členy největší akademická odborová organizace v Británii, návrh na přerušení styků se všemi izraelskými profesory a institucemi vyššího vzdělávání, pokud se veřejně nedistancují od „pokračující izraelské politiky apartheidu“. Návrh byl následně stažen, ale ohromující je již sama skutečnost, že byl vůbec předložen.
Volání svazu po hromadném bojkotu bylo každopádně v rozporu s jeho základními hodnotami: s principem akademické svobody, otevřenosti a výměny, s ochranou výzkumu před státní politikou a se základním právem na svobodu projevu. Návrh implicitně nasadil metr kolektivního trestu a mccarthyovský tón, když po izraelských akademicích požadoval jistý druh „přísahy nevěrnosti“.
Co vedlo učence, kteří bývají pasováni do role strážců demokratických svobod, ke schválení opatření, jež tolik připomínají fašistickou a stalinistickou taktiku? Snaha NATFHE je bohužel pouhou součástí širšího jevu.
V roce 2005 vyzvala k omezenějšímu bojkotu také Asociace univerzitních učitelů (AUT), když na pranýř postavila Bar Ilanovu a Haifskou univerzitu. Ještě předtím požadovala petice, kterou podepsalo zhruba 80 prominentních britských intelektuálů a několik dalších z ostatních evropských zemí, ukončení financování izraelských kulturních projektů a institucí Evropskou unií. Tyto kampaně, přiživované palestinskými skupinami a nevládními organizacemi, jsou doprovázeny individuálními případy profesního ostrakizování a v některých evropských kruzích platí neoficiální bojkot izraelských vzdělanců, publikací a kulturních projektů již dnes.
Takový vývoj svědčí o rozvinutém a hluboce znepokojivém trendu, v jehož rámci jsou určité segmenty evropské inteligence ochotny zpronevěřit se vlastnímu přesvědčení ve snaze zaměřit svou bezprecedentní stigmatizaci na celý jeden stát a v jehož rámci jsou zákeřné a někdy i nezákonné formy diskriminace občanů tohoto státu ve stále širším měřítku pokládány za přijatelné.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Podle určitého ideologického světonázoru není Izrael chápán jako politická entita citlivá na převažující měřítka posuzování, nýbrž jako bezmála alegorická síla, symbolické centrum a zdroj všech zel a nepravostí na zeměkouli. Izrael se samozřejmě provinil jak špatnou strategií, tak i politickými hříchy. Okupace palestinských území měla strašlivé důsledky a je nezbytné ji ukončit. V dnešní silně jiskřivé atmosféře se však stal Blízký východ jistým druhem ideologického projekčního plátna, magnetem pro sklony k démonizaci a idealizaci.
V rámci domněle „radikální“ interpretace je vztah mezi Izraelem a Palestinci jen málokdy nazírán jako konflikt mezi dvěma skupinami s někdy až tragicky protichůdnými zájmy. Nepoddajná složitost situace bývá spíše zjednodušována na lítý boj mezi absolutní mocí a absolutní bezmocí, mezi archetypálním utiskovatelem a archetypálním utiskovaným.
Rétorika vztažená na Izrael je stále extrémnější a přispívá k nenávisti. Fráze jako „stát apartheidu“ nebo „sionismus je rasismus“, které byly v liberálních rozpravách ještě před pár lety nemyslitelné, se staly rutinou.
Současně s tím se Palestinci stali předmětem romantizujícího ztotožňování se – jeden ze strůjců návrhu NATFHE byl před jakousi schůzkou spatřen zahalený v palestinské vlajce – a bezděčného povýšenectví. Jejich věc je pokládána za poslední čistou věc a oni sami za naprosto nevinné „Jiné“, kteří nemají nic společného s vlastním osudem a byli zdánlivě zbaveni politického zastoupení či volby.
Možnost, že Palestinci jsou s to činit uvážlivá rozhodnutí, že prosazují politiku, která mohla k současné situaci přispět, nebo že uplatňují vlastní formy moci a násilí, se v tomto myšlenkovém rámci nikdy nepřipouští. V žádném návrhu univerzitních odborů nepadla jediná zmínka o Hamasu.
Toto je manicheismus levice, který může stejně jako manicheismus politické pravice zkreslit realitu do takové míry, že se od ní zcela odtrhne. Snahy o bojkot dozajista ignorovaly základní fakta. Nejsou-li britští akademici špatně informováni, pak musí vědět, že Izrael zdaleka není „státem apartheidu“, ale žije v něm značný podíl arabských občanů, že izraelské univerzity jsou dobře integrovány, v některých případech s velkým počtem arabských studentů a také s jistým zastoupením – připusťme, že malým a ne zcela reprezentativním – arabských akademiků, že mnoho univerzit financuje společné projekty s palestinskými a arabskými kolegy, že jde v mnoha případech o ostrůvky nesouhlasu s vládní politikou a že je takový nesouhlas i v radikálních podobách tolerován.
Zastánci diskriminačních opatření často obviňují své oponenty z toho, že dusí legitimní kritiku Izraele. Tento argument je podlý a zároveň nespravedlivý. Mnozí kritikové bojkotů zároveň kritizují Izrael. Věrohodná kritika se však musí opírat o důkazy – a o obecně použitelná kritéria úsudku. Kdyby chtěly být britské odbory eticky důsledné, měly by stejnou strategii aplikovat také vůči univerzitám v řadě zemí, kde jsou brutálně porušována lidská práva a potlačována svoboda projevu.
Někteří lidé vidí v této nevraživosti vůči Izraeli zástěrku pro staromódní antisemitismus. Spekulovat o skrytých motivech je vždy riskantní; systematické pohrdání izraelskou společností a kulturou nicméně bezpochyby posiluje pocit, že také antisemitismus je povoleným předsudkem. Vidět v určité skupině či národu kohosi zlovolně „jiného“ je vždy snazší, pokud toto nutkání přiživují staré a stále silné předsudky.
V sázce je i hlubší otázka. Demokratické společnosti se neopírají pouze o prazákladní princip svobody slova, ale i o charakter politického myšlení a konverzaci mezi různými okruhy lidí. Pokud se zástupci údajně nejosvícenějšího a nejliberálnějšího z těchto okruhů uchýlí k neliberálním diskusím a netolerantním opatřením, posílí tím tendence k bigotnosti a ideologické iracionalitě.
Počínání britských akademických odborů si vybralo za svůj zřejmý cíl Izrael. Jeho hlavním výsledkem však může být podkopání argumentačně podložené debaty a občansky uvědomělého chování, bez nichž je demokracie bezmocná vůči polarizačním a extremistickým silám.