Klíčovým ponaučením, které si příští americký prezident vezme ze zkušeností Bushovy administrativy, bude dozajista zjištění, že multilateralismus má svůj význam. Pojetí americké hegemonie a jednostranných reakcí má pramalý smysl, když se většina vážných výzev, před nimiž dnes státy stojí – problémů, jako jsou klimatické změny, pandemie, finanční stabilita a terorismus –, vymykají kontrole i těch největších zemí. Všechny vyžadují multilaterální spolupráci.

Organizace spojených národů může hrát významnou roli při pomoci legitimizovat a zavádět do praxe mezistátní dohody, ale i její nejbližší přátelé přiznávají, že její značná velikost, rigidní regionální bloky, formální diplomatické procedury a zatěžující byrokracie často brání konsensu. Jak prohlásil jeden moudrý člověk, problémem multilaterálních organizací je otázka, „jak zapojit všechny do akce, a přitom zůstat akční“.

Jednou z možností je doplnit OSN vytvořením neformálních poradních organizací na regionální a globální úrovni. Například během finančních krizí, které následovaly po ropných šocích ze 70. let, hostila francouzská vláda vedoucí představitele pěti předních ekonomik, aby s nimi prodiskutovala a koordinovala politiku. Ideou bylo udržet schůzku malou a neformální tím, že se počet účastníků omezil na kapacitu knihovny na zámku v Rambouillet.

Udržení malých rozměrů skupiny se však ukázalo jako nemožné. Brzy se totiž změnila na skupinu „G7“, jejíž členy tvořily rozvinuté průmyslové ekonomiky. Později se rozrostla o Rusko a vznikla „G8“. K výročnímu summitu „G8“ pak bylo nedávno přizváno dalších pět zemí, čímž de facto vznikla skupina „G13“.

S tímto rozšířením přišly i problémy. Nově pozvaným zemím se nelíbí, že nemají postavení plných členů, kteří by mohli pomoci plánovat a koncipovat jednání, zatímco delegace původních zemí se rozrostly tak, že dnes zahrnují stovky představitelů. Kdysi neformální summity se staly těžkopádnými.

Objevilo se několik návrhů na vytvoření nových typů doplňkových multilaterálních organizací. Todd Stern a William Antholis navrhli vytvoření skupiny „E8“: kompaktního fóra lídrů z rozvinutých i rozvojových zemí – Spojených států, Evropské unie, Japonska, Ruska, Číny, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky –, kteří by se jednou ročně plně zaměřili na ekologické problémy a globální klimatické změny. Tyto státy představují ve svých regionech klíčové ekonomiky, vytvářejí tři čtvrtiny světového HDP a figuruje mezi nimi šest největších producentů skleníkových plynů.

Někteří kritikové se však obávají omezení takové skupiny na jediné téma. Čas nejvyšších představitelů je vzácný. Nemohou si dovolit účast na mnoha summitech zabývajících se jediným nadnárodním problémem. Proměnlivá geometrie účasti na jednáních by navíc mohla oslabit navazování osobních styků a šíři vyjednávání, než kdyby se skupina vedoucích činitelů pravidelně scházela k diskusím o širší řadě témat.

Bývalý kanadský premiér Paul Martin na základě osobních zkušeností se skupinou 20 ministrů financí a také s „G8“ navrhl vytvoření nového neformálního uskupení, které nazývá „L20“, přičemž písmeno „L“ znamená, že jednání budou vyhrazena „lídrům“. Skupina „L20“ by stavěla na síle neformálnosti a pružnosti původní „G8“ a představovala by poradní fórum v otázkách, jako jsou klimatické změny, globální zdraví a řízení konfliktů.

Martin tvrdí, že při snaze řešit obtížné mezisektorové problémy je zhruba 20 lidí v místnosti pravděpodobně ještě rozumný počet. U větší skupiny se skutečná diskuse rozředí; u menší vznikají potíže se smysluplným regionálním zastoupením. Martin by do skupiny zahrnul členy současné „G8“, ostatní hlavní ekonomiky a významné regionální mocnosti bez ohledu na hospodářskou sílu.

Marcos de Azambuja, bývalý generální sekretář brazilského ministerstva zahraničí, souhlasí s názorem, že život mezinárodního společenství nemohou řídit výlučně ani převážně obrovská shromáždění čítající téměř 200 států s enormními rozdíly v politické a ekonomické váze. Navrhuje něco jako skupinu „L14“, která by podle něj byla efektivním uskupením odrážejícím svět v jeho vývoji a mohla by rychle vzniknout rozšířením současné „G8“ o Čínu, Indii, Brazílii, Jihoafrickou republiku, Mexiko a některou muslimskou zemi.

Bez ohledu na geometrii by byla taková poradní skupina koncipována tak, aby doplňovala OSN v rozhodovacím procesu a pomáhala podněcovat úředníky v členských vládách k řešení klíčových nadnárodních otázek. Podobně jako „G8“ by se tato skupina chovala jako katalyzátor, který by nastoloval témata a zaměřoval pozornost národních byrokracií na řadu důležitých úkolů, přičemž národní byrokracie by pak připravovaly předsedu své vlády na diskuse. Například skupině „G8“ se často připisují zásluhy za to, že pomohla rozproudit kola jednání o mezinárodním obchodu, řeší otázky veřejného zdraví a zvyšuje pomoc Africe.

Kromě samotného členství zbývá vyřešit několik dalších otázek. Mělo by mít takové nové uskupení sekretariát, který by prezentoval společné návrhy, anebo by se mělo spoléhat výlučně na jednání národních představitelů? V prvním případě hrozí vznik nové byrokracie, avšak druhá varianta by mohla bránit kontinuitě. Měli by si členové předem vyměňovat dokumenty opatřené poznámkami sekretariátu nebo jiných zemí? Jak lze zachovat neformálnost a limitovat velikost jednání? Možná by se měl počet poradců v sále omezit na jednoho pro každého vedoucího představitele a ti by měli mít zakázáno číst oficiálně připravená zahajovací prohlášení.

Žádný ze zatím předložených návrhů není dokonalý a je zapotřebí dořešit řadu detailů. Kyvadlo se však zhouplo zpět od unilateralismu k multilateralismu a největší země světa hledají způsoby, jak ho zefektivnit. Vleklá jednání a patové situace nejsou přijatelné, protože nejzávažnější problémy dneška nemohou čekat na dokonalá institucionální řešení.