Haifa, Bejrút a mnoho dalších libanonských a izraelských měst i vesnic se ocitlo pod palbou. Koho by ještě před pár týdny napadlo, že je něco takového možné? Reakcí na obrazy zkázy a zmařených životů v Libanonu, ale i v Gaze a Izraeli, je po celém světě znechucení.

Samozřejmě bylo dobře známo, že Hizballáh – který je z dobrých důvodů pokládán za teroristickou organizaci – hromadí arzenál raket Kaťuša a také řízených střel s delším doletem. Stejně tak nebylo tajemstvím, že Hizballáh působí jako stát ve státě s vlastní vysoce motivovanou soukromou armádou a teroristickými buňkami. Je to právě Hizballáh, nikoliv libanonská vláda a armáda, kdo po stažení Izraele z jižního Libanonu v roce 2000 kontroluje libanonsko-izraelskou hranici.

Ačkoliv Hizballáh ovládá dva ministry libanonské vlády a také několik členů v parlamentu, nejedná v zájmu libanonského státu. Jeho zájmy jsou definovány spíše v Damašku a Teheránu, odkud také pochází velká část jeho arzenálu. Tato vnější kontrola je hlavní příčinou současné tragédie, která je v podstatě jakousi „válkou v zastoupení“.

Kdo jedná v zastoupení za koho a za co? Vraťme se po stopách ukvapené příčiny této války. Uvnitř Hamásu, který je rovněž pod silným vlivem Sýrie a Íránu, vypukla vážná debata o otázce, zda by po volebním úspěchu a z něj vyplývajícího mandátu vládnout na palestinských územích měla tato organizace uznat Izrael – ano, nebo ne?. Dohoda se již bezprostředně blížila, když vtom zahraniční vedení Hamásu (které sídlí v Damašku) nařídilo útok na vojenské stanoviště v Izraeli, při němž bylo několik vojáků zabito a jeden unesen.

Bolestný křik v Izraeli i následná mohutná vojenská odpověď Izraele, která si zákonitě vyžádala značné oběti na palestinské straně, byly očividně nedílnou součástí chladných kalkulací těch, kdo útok zorganizovali. Rýsující se palestinský konsensus se podařilo torpédovat a otázka uznání Izraele ztratila na významu, takže radikálové opět zvítězili.

O pár dní později následoval příkladu Hamásu také Hizballáh a unesl na libanonsko-izraelské hranici další dva izraelské vojáky. Tím vyšlo jasně najevo, že Hamás a Hizballáh koordinovaly svůj postup tak, aby vyprovokovaly rozsáhlý střet s Izraelem. To vše se přitom stalo pouhých pár dní před schůzkou představitelů skupiny G8 v Petrohradu, kde byla prioritou otázka jaderných ambicí Íránu.

Současná válka v Libanonu není válkou arabského světa proti Izraeli; spíše jde o válku rozpoutanou radikálními silami v regionu – Hamásem a Islámským džihádem mezi Palestinci, Hizballáhem v Libanonu a také Sýrií a Íránem –, které zásadně odmítají jakoukoliv úmluvu s Izraelem. Konflikt byl pro ně žádoucí ze tří důvodů: za prvé aby zmírnily tlak na uznání Izraele, který na Hamás vyvíjela palestinská komunita, za druhé aby podkopaly demokratizaci v Libanonu, která odsouvala na okraj Sýrii, a za třetí aby odvedly pozornost od rýsujícího se sporu o íránský jaderný program a demonstrovaly Západu, jaké „nástroje“ mají v případě konfliktu k dispozici.

Vlády umírněných arabských zemí velmi dobře chápou, co je v této válce v sázce: jde o regionální hegemonii v případě Sýrie s Libanonem a Palestinou a v širším měřítku i o hegemonistické nároky Íránu na celém Blízkém východě. Může se však docela dobře ukázat, že se radikálové v otázce války v Libanonu a Gaze obrovsky přepočítali. Odpálením raket na Haifu, třetí největší izraelské město, překročili hranici, což bude mít dalekosáhlé důsledky. Od této chvíle již nejde primárně o otázku území, odškodnění nebo okupace. Hlavním tématem se nyní stalo strategické ohrožení samotné další existence Izraele.

Radikální fronta podcenila izraelské odhodlání a schopnost zastrašení. Prokázala, že v Libanonu již není cesty zpět k předchozímu statu quo , a odhalila před celým světem hegemonistické aspirace Íránu. Pošetilost takového počínání je zcela evidentní, protože není zapotřebí příliš velké fantazie, aby si člověk dokázal představit, jak by Blízký východ vypadal, kdyby radikály zastřešoval íránský jaderný deštník.

Skutečnost, že se radikálové přepočítali, začne být zřejmá s vývojem čtyř různých událostí:

• Izrael se odmítne nechat zatáhnout do pozemní války v Libanonu;

• bude uplatněna rezoluce 1559 RB OSN – která předpokládá odzbrojení všech milicí v Libanonu s pomocí mezinárodního společenství – a znemožněn návrat k předchozímu statu quo ;

• dnešní zárodečná „antihegemonistická“ koalice skládající se z umírněných arabských zemí (včetně umírněných Palestinců) se promění v seriózní mírovou iniciativu;

• Blízkovýchodní kvartet tvořený USA, EU, OSN a Ruskem se konečně začne vážně angažovat při hledání životaschopného řešení palestinské otázky.

Klíčovou roli zde bude hrát Izrael. Již dvakrát jednostranně stáhl své jednotky za uznávané hranice, jmenovitě z jižního Libanonu a z Gazy. V obou případech se izraelský recept „země za mír“ nakonec změnil ve scénář „země za válku“. Dnes, kdy je ohrožena existence Izraele, se zdá mír s arabskými sousedy vzdálenější vyhlídkou než kdykoliv předtím.

Já přesto věřím, že dnešní válka v Libanonu může otevřít novou příležitost k míru. Čím dříve v Libanonu utichnou zbraně, tím lépe. Nezapomeňme přitom, co bylo ohniskem války: spor uvnitř Hamásu, zda uznat Izrael. A nezapomeňme na postoj umírněných arabských vlád k této válce a ke skrytým záměrům těch, kdo o ni usilovali.

Pro izraelskou bezpečnost je restrukturalizace vnitřního uspořádání Libanonu a záruka jeho státní suverenity tématem, o němž nelze smlouvat. Nyní – a právě nyní (!) – nastal správný čas vytáhnout syrskou kartu a přivést syrského prezidenta Bašára Asada na cestu normalizace. S Golanskými výšinami má Izrael v ruce klíčový prvek. Bez Sýrie zůstane Írán izolován. Rovněž Irák by z podobného vývoje událostí profitoval.

A konečně není situace Palestinců tak beznadějná, jak by se mohlo zdát. Palestinští předáci Fatáhu a Hamásu dospěli v izraelských věznicích k dohodě, podle níž budou akceptovat palestinský stát v hranicích z roku 1967. Tento nový smysl pro realitu mezi Palestinci je nutno podpořit. Upřímně řečeno však historické datum červen 1967 nesmí být překročeno (ani jednou ze stran).

Vyvolalo vědomí nové strategické hrozby v Izraeli nový názorový proud, v jehož rámci se debaty o půdě a osadách budou jevit jako překonané? Jelikož je tato válka namířena proti samotné existenci Izraele, strategická a tím i regionální bezpečnost získá mnohem větší důraz.

Jak tedy bude Izrael definovat svou bezpečnost v budoucnu? V současné době klade důraz na mohutné odstrašení, avšak bylo by záhodno, kdyby využil politických a diplomatických možností vyplývajících z této války, převzal iniciativu z pozice síly a nabídl všeobecný mír všem těm, kdo jsou ochotni uznat jeho existenci a natrvalo se zříci násilí nejen slovy, ale i činy.

Nyní nastal čas přemýšlet velkoryse! A netýká se to jen Izraele a jeho sousedů, ale i USA a Evropy. Tato válka nabízí příležitost k trvalému míru. Nesmíme si ji nechat proklouznout mezi prsty.